II. ÚS 967/09

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 4. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Listiny.

Stěžovatelka uvádí, že již dříve podala proti obdobným rozhodnutím několik ústavních stížností, které Ústavní soud odmítl jako nepřípustné. S právním názorem Ústavního soudu nesouhlasí. Zdůrazňuje, že se v souvislosti s vydáváním předběžných opatření zamezujících svolávání valných hromad nemůže nijak účinně bránit. Poukazuje na délku trvání soudního sporu a četnost zákazů a navrhuje, aby Ústavní soud opustil dosud zastávaný názor o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí o předběžném opatření z důvodu, že nejde o konečné rozhodnutí. Dle stěžovatelky je přístupem soudů porušováno její právo na soudní ochranu a účinný opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí. Zákazy valné hromady mají pro stěžovatelku vážné dopady. Vedle finančních a ekonomických dopadů je akcionářům bráněno ve výkonu základních práv.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Městský soud v Praze nařídil napadeným usnesením předběžné opatření, kterým stěžovatelce zakázal konat svolanou náhradní valnou hromadu společnosti i všechny náhradní valné hromady ve smyslu § 185 odst. 3 obchodního zákoníku, nahrazující mimořádnou valnou hromadu (viz výrok I.), a Mgr. M. N. zakázal zahájit tyto náhradní valné hromady a vykonávat funkci jejich předsedy (viz výrok II.). O odvolání stěžovatelky i Mgr. M. N. rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným usnesením tak, že odvolání odmítl s tím, že vymezené předběžné opatření již pozbylo účinnosti a opravné prostředky jsou tak zcela bezpředmětné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. č. 83 Ústavy) a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz např. III. ÚS 119/98) vyjádřil již tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze, a je možno tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku). Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).

Uvedeným požadavkům napadená usnesení o nařízení předběžného opatření vyhovují. Stěžovatelka ostatně v tomto směru v ústavní stížnosti žádné výtky nevznáší. Ústavní soud tak neshledal důvod pro vydání zrušujícího nálezu. V podrobnostech odkazuje na závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 136/08 ze dne 17. července 2009, jímž druhý senát Ústavního soudu obsahově obdobnou ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a v němž mj. konstatoval, že řešením vzniklé problematické situace může být pouze vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o žalobě na vydání akcií emitovaných stěžovatelkou vedlejší účastnici.

Pokud stěžovatelka opírá důvodnost své ústavní stížnosti i o délku trvání samotného soudního sporu, nemůže Ústavní soud tuto skutečnost přezkoumat, neboť tomu neodpovídá navrhovaný petit, jímž je při svém rozhodování vázán a který nemůže překročit. Navíc není z ústavní stížnosti zřejmé, zda stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v dosud neskončeném řízení poskytuje.

Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý soudní proces, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2009

Stanislav Balík předseda senátu

Odůvodnění

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 53 Cm 95/2005, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 5 Cmo 40/2009. Podle rozvrhu práce byla věc přidělena II. senátu Ústavního soudu a soudcem zpravodajem byl určen soudce Jiří Nykodým.

Dne 28. 4. 2009 soudce zpravodaj předložil, v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu, věc I. senátu k rozhodnutí o své podjatosti. Uvedl, že v řízení o předmětné ústavní stížnosti má postavení vedlejšího účastníka Ing. K. B. V době, kdy J. Nykodým vykonával advokacii, byl Ing. K. B. jeho dlouholetým klientem. Jako advokát mu poskytoval právní služby a zastupoval jej v řadě soudních řízení. S ohledem na tuto skutečnost se soudce J. Nykodým cítí být podjatý vůči tomuto vedlejšímu účastníkovi řízení.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

První senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudců druhého senátu, dospěl, na základě prohlášení soudce J. Nykodýma, učiněného v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, k závěru, že vzájemný vztah J. Nykodýma jako bývalého advokáta a jeho bývalého dlouholetého klienta, který je v předmětné věci vedlejším účastníkem, vylučuje soudce J. Nykodýma z projednávání této ústavní stížnosti.

Na základě těchto skutečností vyloučil I. senát Ústavního soudu soudce Jiřího Nykodýma z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele, protože ve věci shledal naplnění podmínek § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2009

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu