Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3163/2025-471 ze dne 27. ledna 2026, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 6/2025-410, 12 Nc 5501/2025 ze dne 11. června 2025 a rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 7 C 264/2021-345 ze dne 4. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a JUDr. Patricie Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Spatřuje v nich porušení jeho práva na spravedlivý proces a přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že okresní soud zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit částku 169 549 Kč. Povinnost uhradit předmětnou částku měla vyplývat z titulu zápůjčky vzniklé za trvání manželství stěžovatele a vedlejší účastnice při smluvně zúženém společném jmění manželů. Okresní soud měl však za to, že se jednalo o nárok již promlčený. Prvoinstanční soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel byl povinen vedlejší účastnici nahradit 34 404 Kč. Krajský soud k odvolání stěžovatele a návrhu na opravu odůvodnění vedlejší účastnice rozsudkem uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 142 079 Kč. Ve zbylé části výroku I (jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalších 27 470 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení) a ve výroku II (o nákladech řízení) jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, odlišil se však v jeho právním posouzení. Odmítl možnost promlčení předmětného nároku, neboť podle § 646 občanského zákoníku mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet, ani neběží, dokud manželství trvá. Následně rozdílně od soudu první instance neposoudil dílčí nárok (plynoucí z prostředků vynaložených na opravu automobilu) jako možné bezdůvodné obohacení, nýbrž jako prostředky poskytnuté v rámci běžného hospodaření domácnosti (s ohledem na peněžní poměry manželů). Ve zbylé části nároku odvolací soud odmítl stěžovatelovu tezi o jeho základu v zápůjčce. Ta měla být smluvená prostřednictvím e-mailu, ve kterém vedlejší účastnice na stěžovatelovu nabídku peněžních prostředků měla reagovat slovy "mi je půjčíš?". Odvolací soud však nepovažoval e-mail předložený stěžovatelem za věrohodný a nepokládal smlouvu o zápůjčce za prokázanou, ujednání účastníků řízení posoudil jako dar. Přestože se odvolací soud pro výše uvedené neztotožnil s právním posouzením soudem prvního stupně, potvrdil část výroku I rozsudku jako věcně správný.
3. Stěžovatel následně rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu jeho potvrzujícího výroku) napadl dovoláním, jenž Nejvyšší soud usnesením uvedeným v záhlaví odmítl pro jeho nepřípustnost. V odůvodnění nejdříve podotknul, že stěžovatel ve svém dovolání toliko rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu, nikoli jeho právní posouzení věci. Dále nesouhlasil s tím, že by odvolací soud pochybil při provádění dokazování, či že by nižší soudy nedostály své povinnosti podle § 118a o. s. ř. poučit stěžovatele o unesení důkazního břemene a následků z toho vyplývajících.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zaprvé namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces absencí řádného poučení obecnými soudy ve smyslu § 118a o. s. ř. ohledně chybějících tvrzení a důkazních návrhů stěžovatele. Poučení mělo přijít ve vztahu k e-mailové komunikaci, která měla potvrzovat, že předmětnou částku stěžovatel vedlejší účastnici poskytnul jako zápůjčku a nikoli jako dar. Svůj argument opírá o závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 244/24. Stěžovatel namítá, že v situaci, kdy obecné soudy vyhodnotily výše zmíněný důkaz jako nevěrohodný, měly jej znovu upozornit podle § 118a o. s. ř. Stěžovatel tak dle jeho mínění neměl reálnou šanci k nápravě.
5. Zadruhé považuje rozhodnutí obecných soudů za nepředvídatelné a překvapivé, neboť odvolací soud hodnotil provedené důkazy odlišně od soudu první instance, aniž by důkazy zopakoval. Soud druhého stupně rozdílně od soudu prvního stupně neposoudil ujednání mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí jako promlčený nárok ze smlouvy o zápůjčce, nýbrž jako dar. Rozhodnutí tak mělo být pro stěžovatele překvapivé, neboť mu nebylo zřejmé, které otázky byly pro soud relevantní pro řešení věci.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
9. Zaprvé, nelze přisvědčit námitce stěžovatele ohledně absence řádného poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. obecnými soudy. Poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. je součástí materiálního vedení řízení, které má zajistit dostatečné objasnění skutkového stavu (nález sp. zn. I. ÚS 244/24 ze dne 6. 3. 2026). Cílem tohoto ustanovení je zamezit újmě účastníka pro neznalost procesních předpisů (nález sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014). Jinými slovy, tomuto požadavku by soudy nedostály v situaci, kdy by účastníka nijak neupozornily na neplnění jeho základní povinnosti tvrzení a dokazování, nedaly by takovému účastníku reálnou šanci svou nečinnost zhojit a ten by následně spor prohrál čistě pro neunesení důkazního břemene (nález sp. zn. I. ÚS 244/24 ze dne 6. 3. 2026).
10. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nevyplývá, že by obecné soudy tuto svoji povinnost opominuly. Naopak, z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel byl soudem prvního stupně řádně poučen na začátku jednání podle § 118a odst. 3 o. s. ř., a i přes toto poučení neprokázal, že došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce (body 5 a 12 rozsudku odvolacího soudu). Jaké důkazy pro unesení důkazního břemena a podložení jeho tvrzení se rozhodne předložit, bylo přitom pouze na stěžovateli.
11. Navíc, stěžovatel dostal možnost svůj důkaz e-mailem vysvětlit během ústního jednání poté, co vedlejší účastnice rozporovala jeho pravost (bod 14 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti lze odkázat i na body 16 až 18 usnesení Nejvyššího soudu, ve kterých se dovolací soud s touto námitkou stěžovatele podrobně vypořádává, přičemž cituje svou vlastní judikaturu a zároveň odůvodňuje nepřiléhavost stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 244/24 ze dne 6. 3. 2026. S tímto hodnocením relevance nálezu pro nyní posuzovanou věc se Ústavní soud ztotožňuje.
12. Zadruhé, co se týká stěžovatelovy námitky ohledně překvapivosti rozhodnutí obecných soudů, ta taktéž není důvodná. O překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se jedná zejména v situaci, ve které účastníci řízení nedostali možnost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení soudu (bod 24 nálezu sp. zn. I. ÚS 3477/21 ze dne 14. 12. 2022 a tam citovaná judikatura). Dále z judikatury Ústavního soudu plyne povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, pokud by na jejich základě měl dojít k jiným skutkovým závěrům (nálezy sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007, I. ÚS 244/24 ze dne 6. 3. 2025).
13. Žádná z uvedených situací ovšem v posuzované věci nenastala.
14. Ohledně důkazů dospěl odvolací soud k jejich stejnému hodnocení jako soud prvního stupně, tedy že stěžovatel neprokázal pravost předloženého e-mailu, a nepovažoval ho proto shodně se soudem prvního stupně za věrohodný. Nehodnotil tedy důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně, ani na jejich základě nedošel k jiným skutkovým závěrům.
15. Co se týká právního hodnocení, věc vyhodnotil odvolací soud skutečně odlišně od soudu prvního stupně, když nevyšel z bezdůvodného obohacení, ale sporné plnění posoudil jako darování. Ani v tomto ohledu se ovšem nejedná o překvapivé rozhodnutí. Stěžovateli muselo být od počátku řízení jasné, že posouzení sporného plnění jako darování je tzv. ve hře. Vedlejší účastnice argumentovala darovací smlouvou od počátku ve své obraně proti podané žalobě a uplatnila ji i v odvolání. Stěžovatel měl možnost se k jejímu odvolání vyjádřit či ve svém vlastním odvolání s její argumentací polemizovat. Nemohlo pro něj být tedy ve smyslu citovaného nálezu překvapivé, že krajský soud se nakonec k její právní argumentaci přiklonil.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu