Odůvodnění
Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné. Ve včas podané ústavní stížnosti se navrhovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 1996, č. j. 22 Ca 120/96-11, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu-pozemkového úřadu N.J. ze dne 17. 1. 1996, č. j. PÚ/5684/la-92-Va-202.
Důvodem stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že v době podání výzvy v roce 1991 plně splňovali podmínky oprávněných osob pro vydání požadovaných nemovitostí podle § 6 odst.2 zák. č. 229/1991 Sb. a tím, že jak správní orgán, tak i Krajský soud jejich restituční nárok podřadily pod režim § 5 odst. 2 zák. č. 243/1992 Sb., 1
II.ÚS 99/97
znevýhodnily je, coby oprávněné osoby, v nároku na požadované nemovitosti. Tímto postupem došlo podle názoru stěžovatelů k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejdříve pozemkový úřad, později i krajský soud vycházely při hodnocení skutkových závěrů ze skutečnosti, že na vydávanou nemovitost uplatnila nárok před účinností zák. č. 243/1992 Sb. (tj. před 29. květnem 1992) osoba oprávněná podle zvláštních předpisů a právo na vydání nárokované nemovitosti bylo přiřknuto této osobě. Sporným bodem v restitučním řízení je pozemek p. č. 612/3 v k. ú. K., na který vznesli nárok jak stěžovatelé, tak i další oprávněná osoba. Navrhovatelé tvrdí, že rozhodné období uvedené v ustanovení § 4 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze vztáhnout pouze na případy přechodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu, způsoby uvedenými v § 6 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb., a nikoli tedy na případy, které má na mysli ustanovení § 6 odst.2 citovaného zákona o půdě.
Stručně řečeno, stěžovatelé se domnívají, že i jejich restituční nárok měl být posuzován podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně podle ustanovení § 12 ve spojení s § 6 odst.2 cit. zákona. Navrhovatelé dále tvrdí, že konfiskace majetku právních předchůdců stěžovatelů podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byla neoprávněná, neboť jejich rodiče se nehlásili k německé národnosti a nejednalo se ani o kolaboranty či zrádce.
Rozhodnutím ONV v N.J. ze dne 4. 9. 1946, č.j. 3625 byl majetek manželů N., právních předchůdců stěžovatelů, podle §1 odst.1, 2, 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 a dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskován, protože byly údajně naplněny podmínky konfiskace tím, že se jednalo o osoby německé národnosti. Odvolání právních předchůdců stěžovatelů bylo výměrem KNV v O. ze dne 24. 6. 1951, č. j. VIII/1-193/1-21/6 1951, zamítnuto. Stížnost podaná právními předchůdci stěžovatelů ke správnímu soudu v Bratislavě nebyla 2
II.úS 99/97
vyřízena a spis byl po zrušení tohoto soudu vrácen finančnímu odboru ONV v N.J. Teprve v r. 1952 bylo rodičům stěžovatelů vráceno státní občanství a vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, avšak teprve poté co prohlásili, že stížnost u správního soudu v Bratislavě berou zpět a netrvají na jejím projednání.
Stěžovatelé tvrdí, že konfiskace byla pouhým projevem politické perzekuce, která byla navíc provedena v rozporu s platnými předpisy.
Z přiložených listinných dokladů soudce zpravodaj zjistil, že Okresní úřad pozemkový úřad N.J. rozhodl dne 17. 1. 1996 pod č. j. PÚ/5684/la-92-Va-202 o neschválení dohody o vydání nemovitostí, uzavřenou mezi stěžovateli a městem P., ohledně tam blíže označených pozemků z toho důvodu, že podle ustanovení § 5 odst.2 zák. č. 243/1992 Sb. v dané věci uplatnila právo na vydání pozemku p.č. 612/3 v k. ú. K. před účinností zák. č. 243/1992 Sb. pí. V.P., která prokázala, že je oprávněnou osobou podle zák. č. 229/1991 Sb. Předmětný pozemek přešel do vlastnictví státu na základě darovacích smluv. Z tohoto důvodu právo na vydání sporného pozemku náleží pí. P. a nikoli stěžovatelům.
Krajský soud v Ostravě se ztotožnil ve svém rozhodování s právními závěry pozemkového úřadu, když rozhodnutí tohoto správního orgánu potvrdil a zároveň podle ustanovení § 9 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. krajský soud vrátil věc pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci vlastnických práv.
Pravomocným rozhodnutím krajského soudu o neschválení dohody o nevydání nemovitostí tak neskončilo restituční řízení ve věci nárokovaných pozemků. Po vrácení předložené právní věci bude pozemkový úřad nucen rozhodnout jak o vlastnictví oprávněných osob k nárokovaným nemovitostem podle § 9 odst.4 zák. č. 229/1991 Sb., tak teprve z tohoto "budoucího" rozhodnutí místně příslušného pozemkového úřadu bude postaveno najisto vlastnictví oprávněné osoby či (oprávněných osob) ke spornému pozemku p. č. 612/3 v k. ú . K. 3
II.ÚS 99/97
Za této situace považuje soudce zpravodaj za předčasné a nepřípustné jakékoli zasahování do rozhodovací činnosti správního orgánu, které navíc je možné napadnout opravným prostředkem k příslušnému krajskému soudu.
Tvrzení stěžovatelů, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny je neopodstatněné, neboť o vlastnictví sporného pozemku nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné se dovolávat ochrany pouze vlastnického práva již konstituovaného a nikoli jen tvrzeného nároku na ně.
Soudce zpravodaj proto podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 20. dubna 1998