Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 24. ledna 2014 sp. zn. 1 ZN 2080/2013 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Nymburk, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 16. prosince 2013 č. j. KRPS-222605-20/TČ-2013-010881-PE, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 28. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že orgány činné v trestním řízení porušily základní principy demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na výkon státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo domáhat se svého práva u soudu nebo jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit T. K. tím, že s další osobou uzavřel smlouvu o půjčce a jako spoludlužníka uvedl svou matku (stěžovatelku) na základě plné moci k zastupování, kterou jí nechal podepsat, aniž by věděla, co podepisuje. Napadeným usnesením státního zástupce pak byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti zmíněnému usnesení policejního orgánu s tím, že není důvodná.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nebyly splněny zákonné podmínky pro odložení jejího trestního oznámení, neboť nebyly z úřední povinnosti objasněny všechny skutečnosti důležité pro správné rozhodnutí, s tím, že je i nadále přesvědčena, že se o trestný čin podvodu jedná, přičemž však v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení nemůže dosáhnout řádného prošetření svého trestního oznámení. Právo na spravedlivý proces pak mělo být porušeno tím, že státní zástupce její stížnost zamítl, aniž by pro to byly dány relevantní důvody, resp. že jím vydané rozhodnutí nebylo řádně zdůvodněno, neboť se nevypořádává se stížnostními námitkami. Současně se stěžovatelka dovolává principu právní jistoty, resp. principu předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, podle něhož má prý být možné předvídat a spoléhat se na to, že v každém individuálním případě bude rozhodnutí odpovídat spravedlnosti ve formálním smyslu, přičemž jedním z atributů daného principu je, že "bude postižen každý, kdo právo porušuje", což se ovšem v dané věci nestalo.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že pokud jde o stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, toto právo vůbec nebylo, resp. nemohlo být v dané situaci dotčeno. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2064/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], v tzv. fázi prověřování dle § 158 až 159b tr. ř. příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 tr. ř. V tomto stadiu trestního řízení není dosud dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle § 43 odst. 3 tr. ř. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu § 43 odst. 1 věty první tr. ř. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obdobný názor zastává i Evropský soud pro lidská práva, který ustáleně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006 č. 29858/03). Konečně Ústavní soud upozorňuje na závěr, který již na počátku své rozhodovací činnosti učinil v usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/1996, kterým zaujal základní postoj k otázce subjektivního práva poškozené osoby na trestní stíhání v podmínkách moderního státu.
7. Dlužno však dodat, že s přezkoumávaným postupem orgánů činných v trestním řízení může být spojeno porušení jiných základních práv, zejména pak práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy a čl. 6 Listiny [k tomu, resp. k povinnosti orgánu státu vést účinné vyšetřování, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva či práva ve smyslu čl. 3 Úmluvy [viz usnesení ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 745/11 (dostupné tamtéž)] však v ústavní stížnosti tvrzeno není, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu tato možnost ani nepřichází v úvahu.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu