III. ÚS 1012/11

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, 3, čl. 11 odst. 1, 4 a implicite i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů. Napadeným rozhodnutím ze dne 15. 3. 2011, č.j. ZKI-O-42/311/2011-MR, Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil usnesení Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha ze dne 13. 1. 2011, č. j. V-50872/2010-101, kterým bylo podle § 57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o přerušení řízení ve věci sp. zn. V-50872/2010-101 o návrhu na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí; stalo se tak na základě zjištění, že vkladovému řízení předchází dosud neskončené řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem, mezi něž patří i rozestavěná bytová jednotka č. 723/8 v budově čp. [č.p.] Kbely na pozemku p.č. 947, 2087/47, 2087/56 a 2087/57 v katastrálním území [k.ú.], jež je současně předmětem předložené zástavní smlouvy.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění, neboť za situace, kdy správní orgán řízení přerušil, ač mu zákon tuto povinnost neukládá [§ 57 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 64 odst. 1 správního řádu], musí být jeho úvahy, jež ho k přerušení řízení vedly, "relevantní", a musí být též řádně odůvodněny. Napadená rozhodnutí však (z podrobně v ústavní stížnosti rozvedených důvodů) těmto požadavkům zjevně nevyhovují, čímž představují podle jejího názoru "čirý projev svévole" správního orgánu. Rozhodovací praxe katastrálních úřadů je v dané otázce nadto "velmi formalistická" a současně i nekonzistentní, což stěžovatelka dokládá odkazem jak na dřívější rozhodnutí žalovaného odvolacího orgánu, tak i na rozhodnutí zeměměřických a katastrálních inspektorátů v Brně a Opavě, vydaných v obdobných právních věcech. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí o přerušení vkladového řízení na základě "zcela šikanózní" žaloby nahrazují svými důsledky institut předběžného opatření, neboť jimi fakticky dochází k zákazu nakládání s předmětem zástavy, a to na neodhadnutelně dlouhou dobu.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou (usnesením ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 936/11) odmítl. V označeném rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že "rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení řízení je rozhodnutím toliko mezitímní povahy; byť je schopno komplikovat stěžovatelce její rozličné společenské aktivity, nelze na ně pohlížet stejnými měřítky spravedlivého procesu jako na rozhodnutí, jež tuto povahu nemá (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 272/03 ze dne 16. 10. 2003). Nadto považuje Ústavní soud argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedenou za nepřípadnou - z rozhodnutí správních orgánů plyne (zejména tedy z rozhodnutí zeměměřičského a katastrálního inspektorátu), proč i přes možnost vlastního úsudku podle v současnosti účinné právní úpravy vyčkají rozhodnutí soudu o určovací žalobě; srov. k tomu zeměměřickým a katastrálním inspektorátem zmíněné závěry literatury a judikatury, jež podle názoru Ústavního soudu i přes výše naznačenou legislativní změnu může dále sloužit jako interpretační vodítko. Možnost úsudku správních orgánů je totiž i za současné právní úpravy omezena povahou a specifiky konkrétního řízení, byť to, v ustanovení stěžovatelkou citovaném, umožňujícím nyní správnímu orgánu možnost úsudku, není výslovně zmíněno".

Řečené je významné potud, že se tyto závěry logicky plně uplatní i v nyní posuzované věci; není totiž důvodu se od nich ani zde jakkoliv odchýlit, což platí zejména ke stěžejní námitce nedostatku spravedlivého procesu z důvodu absence řádného odůvodnění napadených rozhodnutí. Stejně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 936/11 i zde Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2011

Jiří Mucha předseda senátu