Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 10. 2012 č. j. 6 C 82/2012-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013 č. j. 59 Co 552/2012-74, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod oponuje v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, vydaným v jeho občanskoprávní věci; současně je názoru, že podaná stížnost je přípustná dle 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), neboť ač dosud nevyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Z připojeného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem potvrdil rovněž v záhlaví označený rozsudek, jímž Okresní soud ve Zlíně zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal "vyslovení neplatnosti souhlasného prohlášení účastníků o určení otcovství k nenarozenému dítěti". Oba soudy dospěly k závěru, že určovací žaloba podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není způsobilým prostředkem k dosažení nápravy, kterou stěžovatel sleduje; jím je výlučně žaloba na popření souhlasným prohlášením založeného otcovství ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1, příp. § 62a zákona o rodině.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel, ač o něm poučen, nepodal; z obsahu ústavní stížnosti se podává, že nicméně vychází z toho, že v jeho věci bylo přípustné.
Za tohoto předpokladu je však ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (dovolání), a podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pak musí být soudcem zpravodajem bez jednání odmítnuta. Stěžovatelem dovolávané ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se zde neuplatní, neboť zjevně slouží jinému účelu (ostatně stěžovatel ani tvrzený přesah vlastního zájmu nikterak nedokládá).
Neprosadil-li by se tento předpoklad přípustnosti dovolání, tj. nešlo-li o věc určení či popření rodičovství ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a dovolání tím přípustné ze zákona (objektivně) nebylo, je však ústavní stížnost podána po uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), důsledkem čehož je její odmítnutí pro opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, a to rovněž bez jednání soudcem zpravodajem. O dobrodiní ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze uvažovat už vůbec.
Co do zde rozhodného doručení rozsudku odvolacího soudu se z procesního spisu podává, že stěžovatel byl zastoupen advokátkou Mgr. Petrou Křenkovou, které byl rozsudek dne 25. 3. 2013 doručen do datové schránky. Okolnost, že by v řízení před odvolacím soudem již zastoupen nebyl, jak nyní stěžovatel uvádí, se ze soudního spisu nepodává; podává se naopak z něj, že si rozsudek osobně vyžádal a okresní soud mu jej "po zaplacení kolků" zaslal s průvodním dopisem datovaným 13. 8. 2013. I kdyby tedy lhůta k ústavní stížnosti měla běžet až od této doby, v den jejího podání (14. 3. 2014) již marně uplynula rovněž. Již jen nad tento rozhodný rámec stojí za zaznamenání, že výsledek řízení o ústavní stížnosti by nemohl být stěžovateli příznivý ani v případě, že by stížnost byla projednatelná. Obecné soudy totiž vedly řádný proces a použily adekvátní právo, které také správně a v souladu s tradičním a konsolidovaným výkladem aplikovaly, pročež ani ústavně zaručená práva stěžovatele v tomto řízení dotčena, natožpak porušena, být nemohla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
Vladimír Kůrka, v.r. soudce zpravodaj