Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2026, č. j. KSPH 62 INS 15068/2020-B-41, spojené s návrhem na zrušení části § 412b odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelce bylo v listopadu 2020 Krajským soudem v Praze (dále jen jako "krajský soud" nebo "insolvenční soud") schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
2. V lednu 2026 vzal insolvenční soud usnesením na vědomí splnění oddlužení, schválil vyúčtování insolvenční správkyně a vypořádal další záležitosti týkající se splnění oddlužení. O osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení podle § 414 insolvenčního zákona, však soud nerozhodl. Konstatoval, že stěžovatelka po požadovanou dobu řádně plnila veškeré povinnosti vyplývající ze schváleného způsobu oddlužení, celková výše plnění poskytnutého věřitelům však byla jen 19,3248 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Nemohla se tedy uplatnit zákonná presumpce, že stěžovatelka coby insolvenční dlužnice vyvinula veškeré úsilí k plnému uspokojení pohledávek věřitelů. Stěžovatelka byla po dobu třiceti devíti měsíců z celkových šedesáti vedena jako uchazečka o zaměstnání, aniž by bylo z listin doložených do insolvenčního rejstříku dostatečně zřejmé, co jí ve výkonu výdělečné činnosti bránilo. Za této situace soud uzavřel, že závěr o vyvinutém úsilí nelze učinit bez dalšího dokazování, a uložil dlužnici, aby o osvobození od zbývajících dluhů požádala samostatně a svou žádost doložila konkrétními skutkovými tvrzeními a důkazy. Právní mocí usnesení insolvenční řízení skončilo. Stěžovatelka podala proti výroku I usnesení insolvenčního soudu odvolání.
3. V návaznosti na vzniklou situaci podala stěžovatelka insolvenčnímu soudu v únoru 2026 také návrh na prodloužení doby oddlužení, o němž krajský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že jej zamítl. Stěžejním důvodem byla opožděnost návrhu, neboť posledním měsícem plnění oddlužení byl prosinec 2025. Insolvenční zákon umožňuje podat návrh na prodloužení oddlužení pouze do uplynutí doby, která je rozhodná pro posouzení splacení pohledávek dle § 412a odst. 1 insolvenčního zákona.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím a v řízení mu předcházejícím, bylo porušeno zejm. její právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 čl. 38 odst. 2 Listiny a základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale i další základní práva a svobody.
5. Stěžovatelka v souvislosti s napadeným rozhodnutím navrhuje zrušit část insolvenčního zákona v rozsahu podmínky, dle níž musí být návrh na prodloužení průběhu oddlužení podán ještě před uplynutím doby rozhodné pro posouzení splacení pohledávek (§ 412b odst. 5). Tato podmínka je v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a s principy právní jistoty a legitimního očekávání.
6. Dále stěžovatelka namítá, že plnila oddlužení po požadovanou dobu, insolvenční správce i soud konstatovali řádné plnění povinností, správce doporučil přiznání osvobození od neuspokojených pohledávek. Soud přesto osvobození nepřiznal, věcnému rozhodnutí o osvobození se fakticky vyhnul a tím stěžovatelku uvěznil v procesním bludném kruhu, ocitla se opět na začátku celého procesu, aniž by proto existoval důvod. Napadené rozhodnutí nadto postrádá řádné odůvodnění. Soud rovněž porušil zákaz překvapivých rozhodnutí, neboť stěžovatelka byla po celou dobu řízení utvrzována v legitimním očekávání, že jí osvobození bude přiznáno.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím či postupem neporušily ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatele [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníků řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Stěžovatelka kromě zrušení napadeného rozhodnutí navrhla také zrušení části insolvenčního zákona. Návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Potom platí, že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
10. Nyní posuzovaná věc je specifická tím, že rozpor zákonného ustanovení, jež bylo ve stěžovatelčině věci použito, s ústavním pořádkem je zároveň jedním z hlavních argumentů, proč by napadené rozhodnutí krajského soudu mělo představovat zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud se proto výjimečně zabýval nejprve tím, zda ve věci není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a až následně posouzením samotné ústavní stížnosti.
11. Stěžovatelka poukazuje na neústavnost té části § 412b odst. 5 insolvenčního zákona (ve znění rozhodném pro posouzení jejího návrhu, tedy do 30. 9. 2024), která stanoví, že k podání návrhu na prodloužení doby oddlužení musí dojít "do uplynutí doby, která je rozhodná pro posouzení splacení pohledávek podle § 412a odst. 1". Ustanovení je v rozporu s právem na spravedlivý proces, jakož i s ústavně zaručeným principem právní jistoty a ústavně zaručenou zásadou legitimního očekávání. Dává soudu prostor pro libovůli. Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit. Prodloužení standardní doby oddlužení bylo v intencích právní úpravy v rozhodném znění vnímáno jako výjimečný institut, jehož využití bylo vázáno na věcné a objektivní důvody, přičemž musel být dán důvodný předpoklad splnění oddlužení v takto poskytnutém dodatečném časovém rámci. Důvody pro prodloužení oddlužení neměly vylučovat schopnost dlužníka splácet nezajištěným věřitelům příslušné částky (právě naopak), měly poukazovat na určité objektivní skutečnosti, pro které dlužník požadovanou míru uspokojení dosud nesplnil. [SPRINZ, P., CHYTIL, P. § 412b (Přerušení a prodloužení průběhu oddlužení). In: SPRINZ, Petr a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 16-17. Dostupné na beck-online.cz.]. Z uvedeného vyplývá, smyslem návrhu na prodloužení doby oddlužení nemá být reakce na nesplnění podmínek pro osvobození od placení zbytku pohledávek. Zakotvení časového omezení pro prodloužení oddlužení tedy evidentně sleduje legitimní cíl a prostředek, který zákonodárce zvolil k jeho dosažení je přiměřený.
12. Návrh na zrušení § 412b odst. 5 insolvenčního zákona je z důvodů vyložených výše zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025 č. Org. 39/25 o atrahování působnosti (sdělení č. 339/2025 Sb.)].
13. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení insolvenčního soudu, kterým byl zamítnut její návrh na prodloužení doby oddlužení a v návaznosti na tvrzenou protiústavnost tohoto rozhodnutí navrhuje zrušení části insolvenčního zákona týkající se časové hranice pro rozhodování o prodloužení doby oddlužení.
14. V prvé řadě je třeba uvést, že návrhem na prodloužení oddlužení reagovala stěžovatelka na procesní situaci, kdy insolvenční soud sice vzal na vědomí splnění oddlužení, neshledal však podmínky pro vydání rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 insolvenčního zákona). Snažila se tím odvrátit nepříznivé následky spojené se skončením oddlužení (resp. insolvenčního řízení), jehož vyústěním nebyl "nový" začátek bez dluhové zátěže, ale pouze částečné uhrazení pohledávek věřitelů. Jak zjistil Ústavní soud z insolvenčního rejstříku, stěžovatelka byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2026, č. j. KSPH 60 (62) INS 15068/2020-B-52, osvobozena od pohledávek zahrnutých do oddlužení. Podařilo se jí tedy dosáhnout výsledku, o který usilovala, a k němuž směřoval rovněž návrh, o němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením insolvenčního soudu.
15. V návaznosti na popsanou situaci Ústavní soud podotýká, že své kasační pravomoci využívá pouze tehdy, může-li jeho aktivitou být protiústavní zásah z právní sféry stěžovatele účinně odstraněn (srov. nález sp. zn. I. ÚS 618/05, bod 25). S ohledem na výše uvedené, by případný zásah Ústavního soudu, k němuž by ovšem ani za jiných okolností (viz dále) nebyly dány předpoklady, byl v podstatě jen čistě akademický (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1576/21, bod 14 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1750/20 ze dne 11. 8. 2020, bod 12). Žádné okolnosti, které by svědčily pro konstatování zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Usnesení, kterým insolvenční soud rozhodl o návrhu na prodloužení doby oddlužení, nevykazuje žádné známky libovůle či svévole ani jiného ústavně relevantního excesu. Napadené rozhodnutí je řádně a přesvědčivě odůvodněno a je výsledkem aplikace jednoznačně vyznívající právní úpravy stanovící jasný časový rámec pro podání návrhu na prodloužení doby oddlužení.
Závěr
16. Ústavní soud pro výše uvedené ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a návrh na zrušení části § 412b odst. 5 insolvenčního zákona odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu