Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2018, č. j. 5 Afs 156/2017-46, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2018 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že podání stěžovatelky nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, a to zejména z důvodu, že stěžovatelka pro řízení před Ústavním soudem nebyla zastoupena advokátem [§ 30, § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelka obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byla již mnohokrát vyzývána k odstranění vad svých návrhů a byla též poučena o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (jen v poslední době byla stěžovatelka takto poučena např. ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 3891/17, II. ÚS 3975/17, III. ÚS 3829/17, I. ÚS 3518/17, IV. ÚS 3413/17, IV. ÚS 3319/17). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatelka již byla řádně seznámena s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. dubna 2018
Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj