III. ÚS 1068/23

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka si v roce 2006 pronajala nebytové prostory v Ostravě od Z. S., právního předchůdce vedlejšího účastníka řízení (dále jen "právní předchůdce"), a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor. Výpovědní důvody si smluvní strany vymezily odkazem na výčet uvedený v § 9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Sjednaným účelem užívání prostor byl prodej květin. Nejpozději na začátku roku 2012 měl být účel užívání prostor na základě ústní dohody mezi stěžovatelkou a právním předchůdcem změněn, a to na přípravu i prodej zmrzliny a přípravu rychlého občerstvení.

2. Na základě kupní smlouvy ze dne 1. 7. 2019 se novým vlastníkem nebytových prostor stal vedlejší účastník řízení, statutární město Ostrava. Vedlejší účastník řízení stěžovatelce dne 2. 9. 2020 doručil výpověď z nájmu nebytových prostor. Jako výpovědní důvody uvedl 1) potřebu realizace strategického projektu (dále jen "první výpovědní důvod"), 2) využívání nebytových prostor nájemce v rozporu se sjednaným účelem nájmu (dále jen "druhý výpovědní důvod") a 3) provedení změny předmětu podnikání nájemcem v provozovně bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele (dále jen "třetí výpovědní důvod").

3. Jelikož stěžovatelka s výpovědí nesouhlasila, domáhala se u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") žalobou posouzení oprávněnosti výpovědi z nájmu. Částečným rozsudkem č. j. 27 C 88/2020-66 ze dne 22. 9. 2021 soud určil neoprávněnost výpovědi z nájmu, a proto stěžovatelčině žalobě vyhověl.

4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") se neztotožnil s právním hodnocením provedeným okresním soudem. Rozsudkem č. j. 15 Co 7/2022-103 ze dne 3. 5. 2022 krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl, neboť ústní dohodu o změně účelu užívání prostor mezi stěžovatelkou a právním předchůdcem je podle názoru soudu nutno považovat za absolutně neplatnou. Ke změně účelu užívání prostor proto nedošlo a stěžovatelka nebytové prostory užívala v rozporu s nájemní smlouvou. V návaznosti na to soud shledal, že výpověď z nájmu na základě druhého a třetího výpovědní důvodu je oprávněná.

5. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť jej neshledal přípustné podle § 237 téhož zákona. Ve vztahu k námitce, že výpovědní důvody byly dány dlouhodobě a právní předchůdce je nevyužil, dovolací soud uvedl, že je rozhodující, zda jsou dány k okamžiku doručení výpovědi.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně její práva vyplývající z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

7. Stěžovatelčina argumentace směřuje především k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy podle jejího názoru svá rozhodnutí založily na nesprávném právním výkladu, kterým nedošlo k zohlednění specifik daného řízení. Ve vztahu k dovolání potom stěžovatelka namítá, že argumentace, na základě jíž Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, je nepřesvědčivá. V neposlední řadě uvádí, že v důsledku výkladu obecných soudů bylo porušeno i její právo na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelčina podnikatelská činnost je vázána k pronajímaným prostorám.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

Posouzení opodstatněnost ústavní stížnosti

9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.

10. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vyplývá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává pouhá polemika s výkladem podústavního práva a zejména nesouhlas s právními závěry učiněnými obecnými soudy. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka především dovolává, totiž nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu ani soudu dovolacího a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

11. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadeného rozhodnutí krajského soudu je jednoznačně patrno, jakými úvahami se při posouzení nynější věci řídil. Svůj závěr, že předmětná změna smlouvy o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná, což stěžovatelka sama konstatuje, krajský soud náležitým způsobem odůvodnil. Stěžovatelka ovšem opomíjí, že podstatou absolutní neplatnosti právního jednání je, že toto právní jednání nevyvolává zamýšlené právní účinky. V posuzované věci proto ani nemohlo dojít k porušení zásady pacta sunt servanda, neboť vedlejší účastník řízení sice vstoupil do práv a povinností svého právního předchůdce, ovšem ani ten nebyl tímto právním jednáním vázán. Nic nebránilo, aby se i on obrátil na stěžovatelku s výpovědí z nájmu nebytových prostor například z důvodu, že je předmět nájmu užíván v rozporu se sjednaným účelem.

12. Přisvědčit nelze ani argumentaci stěžovatelky ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud tak uzavírá, že postup Nejvyššího soudu je ústavně konformní. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč dovolání shledal nepřípustné, jeho rozhodnutí tak nelze považovat za nepřiléhavé či nepřesvědčivé. Ústavní soud proto konstatuje, že vůči usnesení Nejvyššího soudu není dán důvod pro kasační zásah, neboť jím nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky.

13. Pokud jde o námitku porušení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, Ústavní soud opakovaně konstatoval, že v ústavněprávní rovině je garantováno pouze právo každého rozhodnout se, že svou pracovní schopnost bude využívat samostatně, podnikáním, nikoliv formou závislé práce. Právo na podnikání je právem podmíněným, jehož se je možno dovolávat jen v mezích zákonů, které je provádějí (čl. 41 Listiny). Toto právo však v sobě nezahrnuje právo na výkon podnikání v podnikatelem vybrané nemovitosti, a to ani v případě, že v ní již podnikání vykonával, zejména není-li tento jeho zájem ve shodě s právem chráněným zájmy soukromými (vlastníka nemovitosti).

14. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního.

15. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2023

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2023, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost shora označených rozhodnutí obecných soudů, vůči nimž ústavní stížnost směřuje.

2. Z ústavní stížnosti a předložených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021 č. j. 27 C 88/2020-66 bylo rozhodnuto, že výpověď z nájmu nebytových prostor blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, uplatněná statutárním městem Ostrava (žalovaná) vůči stěžovatelce, je neoprávněná. K odvolání žalované změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o oprávněnost výpovědi z nájmu a o vyklizení se zamítá. Konstatoval, že ve věci byly naplněny dva ze tří uplatněných výpovědních důvodů - § 9 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 2 písm. j) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. Dovodil totiž, že ústně učiněné změny nájemní smlouvy jsou neplatné a výpovědní důvody oprávněné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neshledal výpovědi z nájmu v rozporu s dobrými mravy a poukázal též na skutečnost, že stěžovatelka si musela být jako podnikatelka (profesionálka) vědoma toho, že nebytové prostory užívá v rozporu s ujednáními ve smlouvě o nájmu.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy ignorovaly skutečnost, že původní pronajímatel se změnami smlouvy souhlasil a výpovědní důvody nikdy neuplatnil a tímto projevem vůle měl být vázán i nový pronajímatel. Soudy nerespektovaly autonomii vůle smluvních stran, byť se jednalo o dohody ústní. Dovolací soud se podle stěžovatelky nevypořádal dostatečně s jejími námitkami. Žádost o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka odůvodňovala tím, že výkon rozhodnutí by pro stěžovatelku znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout žalované, resp. pronajímateli žádná újma nevznikne, jelikož za pronajímaný prostor stěžovatelka stále hradí ekvivalent nájemného. Oproti tomu stěžovatelčina podnikatelská činnost je vázána právě na pronajímané prostory a v současné době je již projednávána žaloba na vyklizení pronajaté nemovitosti.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí jsou v dané věci splněny, a to i s ohledem na mimořádně nepříznivý dopad výkonu napadených rozhodnutí do (podnikatelské) sféry stěžovatelky. Byť by bylo možné hovořit o hrozící újmě na straně žalované, tvrzením stěžovatelky, podle níž hradí žalované ekvivalent nájemného, je tato obava negována.

5. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2023

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu