III. ÚS 109/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 39, článku 40 odst. 6 a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2016 č. j. 4 T 5/2015-2795 ve znění rozsudku Vrchního soudu Praha ze dne 5. 4. 2017 č. j. 9 To 12/2017-2896 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a za to mu byl uložen jednak trest odnětí svobody v trvání 3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 roků a jednak za podmínek ustanovení § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 3 trestního zákoníku v tehdy účinném znění trest peněžitý v celkové výši 1 000 000 Kč. Pro případ, že by uvedený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků.

3. K žádosti stěžovatele byly usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2019 č. j. 4 T 5/2015-2984 povoleny splátky ve výši 125 000 Kč měsíčně. Stěžovatel následně uhradil splátky 2x po 125 000 Kč a 1x ve výši 50 000 Kč. Mezitím se stěžovatel stal nedosažitelným.

4. Jelikož stěžovatel nic dalšího z uloženého peněžitého trestu neuhradil, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 8. 2019 č. j. 4 T 5/2015-3078 o odvolání povolení splácet dotčený peněžitý trest.

5. Nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále také "krajský soud") ze dne 25. 9. 2023 č. j. 4 T 5/2015-3259 bylo rozhodnuto tak, že se podle § 69 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ve znění platném ke 12. 8. 2017, stěžovateli přeměňuje zbytek peněžitého trestu ve výměře 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 2 000 Kč, uhrazeného pouze v rozsahu 150 denních sazeb (300 000 Kč), v trest odnětí svobody ve výměře 511 dnů. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

6. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 344 odst. 1 trestního řádu za použití § 69 odst. 1 trestního zákoníku, účinného do 30. 9. 2020, stěžovateli nařídil výkon poměrné části náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 482 dní. Vrchní soud zohlednil, že poté, co ve věci rozhodl soud prvního stupně, stěžovatel umořil peněžitý trest o další částky, a to celkově o částku 40 000 Kč.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy při rozhodování o přeměně uloženého peněžitého trestu na projednávanou věc aplikovaly znění § 69 trestního zákoníku účinné až od 1. 10. 2020, přestože měla být aplikována právní úprava účinná v době od 8. 12. 2012 do 30. 9. 2020, tedy v době spáchání trestného činu. Předchozí právní úprava umožňovala soudu přeměnit nevykonaný peněžitý trest v trest domácího vězení či trest obecně prospěšných prací. Krajský soud však přeměnu v trest domácího vězení, nebo trest obecně prospěšných prací vyloučil, neboť dospěl k závěru, že "pro aktuální absenci úpravy možnost přeměnit daný trest v trest domácího vězení nebo v trest obecně prospěšných prací nelze použít". Tento závěr pak aproboval i vrchní soud.

8. Podle stěžovatele je však tento právní názor mylný, na čemž se podle něj shoduje i trestněprávní teorie. Uvedený postup, tedy možná přeměna v trest domácího vězení, nebo trest obecně prospěšných prací, by podle stěžovatele nebyl ani v rozporu s § 3 odst. 1 trestního zákoníku, neboť jak trest domácího vězení, tak trest obecně prospěšných prací jsou stále součástí českého trestního práva hmotného. Stěžovatel se domnívá, že za této situace měly soudy rozhodovat mezi třemi možnostmi přeměny peněžitého trestu, a to na trest odnětí svobody, trest domácího vězení, nebo trest obecně prospěšných prací. Soudy však vyloučily poslední dvě jmenované a rozhodovaly pouze o přeměně na trest odnětí svobody, ačkoli se jak v případě domácího vězení, tak v případě obecně prospěšných prací evidentně jedná o méně citelný zásah do práv stěžovatele. Aplikací znění § 69 trestního zákoníku účinného až od 1. 10. 2020 soudy podle stěžovatele porušily zákaz retroaktivního působení přísnějšího zákona v trestním právu hmotném.

Vyjádření účastníků a replika stěžovatele

9. Ústavní soud si pro své rozhodnutí vyžádal vyjádření účastníků řízení a repliku stěžovatele. Ústavní soud se rovněž seznámil s trestním spisem vedeným Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 5/2015.

10. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že argumentaci stěžovatele považuje za zcela neopodstatněnou a nesprávnou. Zdůraznil, že stěžovatel nevyužil dobrodiní, které mu bylo poskytnuto v rámci řízení o odvolání, kdy odvolací soud rozhodl o tom, že namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody bude postačovat jeho potrestání formou podmíněného trestu ve spojení s uložením trestu peněžitého. Stěžovatel se podle vrchního soudu hrazení peněžitého trestu dlouhodobě vyhýbá, splatil pouze jednu třetinu trestu, a proto nebyla jiná možnost než nařídit mu poměrnou část náhradního trestu odnětí svobody. Při rozhodování použily soudy právní úpravu účinnou do 30. 9. 2020, která je pro stěžovatele příznivější. Po novelizaci trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020, soud již náhradní trest odnětí svobody nestanoví. Postup, kterým by byl neuhrazený zbytek peněžitého trestu přeměněn na trest domácího vězení či na trest obecně prospěšných prací, je podle vrchního soudu vyloučen, a to i při aplikaci úpravy trestního zákoníku účinného do 30. 9. 2020. Uvedený postup byl podle vrchního soudu jednak fakultativní a jednak byl podmíněn tím, že tyto druhy alternativních trestů lze uložit jen pachateli, který se dopustil přečinu. Stěžovatel byl odsouzen za zločin podle § 234 odst. 3 alinea prvá trestního zákoníku, proto tyto podmínky nesplňuje.

11. Krajský soud v Hradci Králové se ve svém vyjádření odkázal na procesní spis a na argumentaci uváděnou v dosud vydaných rozhodnutích.

12. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vedlejší účastník") ve svém vyjádření uvedlo, že ke spáchání předmětného trestného činu došlo v období od června 2012 do září 2012, přičemž znění § 69 trestního zákoníku účinné do 7. 12. 2012 přeměnu peněžitého trestu v trest domácího vězení nebo obecně prospěšných prací neupravovalo. Znění § 69 účinné do 30. 9. 2020 dovolovalo přeměnu peněžitého trestu v trest domácího vězení pouze za podmínek uvedených v § 60 odst. 1 trestního zákoníku, proto mohl soud peněžitý trest takto přeměnit pouze pachateli přečinu. Rovněž § 62 trestního zákoníku umožňuje uložení trestu obecně prospěšných prací pouze pachateli přečinu. Jelikož stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin, tak by ani v případě postupu podle právní úpravy, kterou stěžovatel požaduje, nebyly splněny podmínky pro přeměnu peněžitého trestu v trest obecně prospěšných prací či trest domácího vězení. Nadto vedlejší účastník dodává, že postup podle § 69 odst. 2 trestního zákoníku účinného do 30. 9. 2020 je fakultativní. Vedlejší účastník proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

13. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě nezaslalo vyjádření k ústavní stížnosti, a vzdalo se tak postavení účastníka řízení.

14. Podle stěžovatele je stěžejní námitkou účastníků řízení závěr o tom, že ani podle znění § 69 trestního zákoníku účinného v době od 8. 12. 2012 do 30. 9. 2020 není možné v případě zločinu přeměnit nevykonaný peněžitý trest na trest domácího vězení ani obecně prospěšných prací. S tímto názorem stěžovatel souzní pouze zčásti, a to co do nemožnosti uložení trestu domácího vězení, neboť pouze takové omezení vyplývá z právní úpravy. Naopak pokud jde o možnost přeměny na trest obecně prospěšných prací, stěžovatel má za to, že přeměna nevykonaného peněžitého trestu na trest obecně prospěšných prací připadá v úvahu i v případě zločinů. Tento závěr stěžovatel opírá také o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. 6 To 31/2019. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že přeměna na trest obecně prospěšných prací nepředstavuje pouze fakultativní možnost, ale obligatorní povinnost postupu v případě nevykonání peněžitého trestu. Závěrem stěžovatel dodává, že s ohledem na § 2 odst. 3 trestního zákoníku je na místě aplikovat znění § 69 účinné od 8. 12. 2012 do 30. 9. 2020 i za situace, kdy ke spáchání trestného činu došlo ještě před účinností novely zákona umožňující přeměnu peněžitého trestu na trest obecně prospěšných prací.

Nepříslušnost Ústavního soudu ve vztahu k části návrhu

15. Napadá-li stěžovatel usnesení krajského soudu, které bylo podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesením vrchního soudu zrušeno, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti tohoto usnesení příslušný (z povahy věci není povolán rušit, co již bylo zrušeno). V této části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2829/22, III. ÚS 2719/21, III. ÚS 126/23).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

16. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

18. Jak Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a to zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

19. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, však není splněna pouhým uplatněním procesního prostředku. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vyžaduje, aby stěžovatel uplatnil (vyčerpal) dostupné procesní prostředky efektivně, tedy aby porušení svých ústavně zaručených základních práv namítal již v ústavní stížností napadeném řízení, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]). Jestliže stěžovatel své námitky v řízení před obecnými soudy neuplatní, a neposkytne tak obecným soudům možnost se s nimi vypořádat, Ústavní soud je považuje za materiálně nepřípustné a nemůže k nim ve svém rozhodování přihlédnout.

20. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 5/2015, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť její klíčovou a jedinou námitku stěžovatel neuplatnil v řízení před obecnými soudy.

21. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dne 28. 9. 2023 blanketní stížnost, v níž uvedl, že odůvodnění stížnosti doplní po obdržení písemného vyhotovení předmětného usnesení (č. l. 3256). Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 19. 10. 2023 a jeho právnímu zástupci dne 20. 10. 2023. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel svoji stížnost nedoplnil a vrchnímu soudu nepředložil žádnou argumentaci. Stěžovatel měl na doplnění své stížnosti více než měsíc a půl, neboť vrchní soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 12. 2023. Možnost předložit své námitky k přezkumu stížnostním soudem však stěžovatel nevyužil, a materiálně tak nevyčerpal prostředky k ochraně svého práva.

22. Z protokolů o veřejném zasedání ze dnů 3. 5. 2023 a 25. 9. 2023 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ani v řízení před soudem prvního stupně nijak neusiloval o to, aby byl nevykonaný peněžitý trest přeměněn na trest obecně prospěšných prací či na trest domácího vězení. Naopak ve veřejném zasedání dne 3. 5. 2023 k otázce předsedy senátu, zda stěžovatel přemýšlel o přeměně peněžitého trestu na tyto druhy trestů, stěžovatel uvedl, že obecně prospěšné práce by z důvodů zdravotních obtíží nevykonával (č. l. 3229).

23. Ústavní soud uzavírá, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy nedomáhal toho, aby obecné soudy podle znění § 69 trestního zákoníku účinného do 30. 9. 2020 zvažovaly přeměnu peněžitého trestu v trest domácího vězení či trest obecně prospěšných prací. Námitku porušení svého práva na spravedlivý proces nesprávnou aplikací předpisů upravujících výkon peněžitého trestu stěžovatel předkládá poprvé až v ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že ve vztahu k této námitce stěžovatel materiálně nevyčerpal přípustné prostředky nápravy. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud o předložené námitce není oprávněn rozhodovat. Další námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá.

24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2016 ve znění rozsudku Vrchního soudu Praha ze dne 5. 4. 2017 č. j. 9 To 12/2017-2896 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 roků a za podmínek ustanovení § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 3 trestního zákoníku v tehdy účinném znění peněžitý trest v rozsahu 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 2 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč a pro případ, že by uvedený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku v tehdy účinném znění náhradní trest v trvání 2 let.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 9. 2023 č. j. 4 T 5/2015-3259 bylo rozhodnuto tak, že se podle § 69 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve znění platném ke 12. 8. 2017 stěžovateli přeměňuje zbytek shora uvedeného peněžitého trestu ve výměře 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 2 000 Kč, uhrazeného pouze v rozsahu 150 denních sazeb (300 000 Kč), v trest odnětí svobody ve výměře 511 dnů.

3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. 9 To 79/2023 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že podle § 344 odst. 1 trestního řádu za použití § 69 odst. 1 trestního zákoníku účinného do 30. 9. 2020 stěžovateli nařídil výkon poměrné části náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 482 dní z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2016, č. j. 4 T 5/2015-2795, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 9 To 12/2017-2896.

4. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 11. 1. 2024, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž podle jeho názoru došlo k porušení článku 39, článku 40 odst. 6 a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatel zdůvodňuje tím, že pokud by nebyla vykonatelnost napadených usnesení odložena, musel by nastoupit do výkonu trestu, což by znamenalo s ohledem na jím tvrzenou neústavnost napadených usnesení nezvratný zásah do jeho základních práv, který by již nebylo možné přinejmenším zčásti odčinit. Pro samotného stěžovatele by výkon trestu odnětí svobody byl o to citelnější, že trpí závažnými chorobami, které v rámci řízení před obecnými soudy dokládal a jejichž léčba by nepochybně byla ve výkonu trestu odnětí svobody přinejmenším komplikovaná. Stěžovatel je přesvědčen, že odložením výkonu napadených usnesení nevznikne žádné jiné osobě újma, a vyhovění jeho návrhu na odklad vykonatelnosti není ani v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že se od stíhaného jednání, k němuž došlo již před deseti lety, nedopustil žádného protiprávního jednání a jeho separace od společnosti není z hlediska její ochrany nezbytná.

5. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny.

6. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal konečný výsledek řízení o podané ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že v případě eventuálního vyhovění ústavní stížnosti by stěžovateli mohla výkonem napadeného usnesení vrchního soudu vzniknout podstatná újma, neboť nástup do výkonu trestu odnětí svobody nepochybně představuje závažný zásah do jeho práv, který umocňují jím tvrzené zdravotní problémy. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by odložením vykonatelnosti předmětného usnesení byl v projednávané věci ohrožen důležitý veřejný zájem, kterým je spravedlivé potrestání pachatele trestného činu v návaznosti na pravomocný odsuzující rozsudek. Je nutno připustit, že tento zájem může být efektivně zajištěn především tehdy, jestliže bezprostředně následuje výkon uloženého trestu. Nicméně za situace, kdy od právní moci rozsudku, kterým byl stěžovateli uložen předmětný trest, uplynulo již více než šest let, přičemž stěžovatel dosud pobýval na svobodě a vedl řádný život (což potvrzuje rozhodnutí o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, zmiňované v napadeném usnesení krajského soudu), dojde odložením vykonatelnosti rozhodnutí o přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody pouze k minimálnímu snížení účinnosti trestu. Nadto lze očekávat, že projednání věci u Ústavního soudu si v kontextu doby, která již uplynula od právní moci rozsudku, jímž byl stěžovateli uložen uvedený trest, nevyžádá delší čas. Současně nelze dovodit, že by odložením vykonatelnosti usnesení vrchního soudu mohla vzniknout újma jiným osobám.

7. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. 9 To 79/2023 vyhověl. 8. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2023 č. j. 4 T 5/2015-3259 Ústavní soud konstatuje, že uvedené rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno výše uvedeným rozhodnutím vrchního soudu, a nelze tedy hovořit o jeho vykonatelnosti. Ústavní soud proto návrh stěžovatele v této části odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu