Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky SUZUKI MOTOR CZECH, s. r. o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Martinem Maisnerem, Ph.D., advokátem, ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem [adresa] v substituci JUDr. J. D., LL.M., advokátem, ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 23 Cdo 3895/2011-139, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 21. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), svobody shromažďování ve smyslu čl. 20 odst. 1 Listiny, jakož i práva činit to, co není zákonem zakázáno, ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny, a práva na svobodný projev vůle podle čl. 1 Listiny. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 3 Cmo 367/2010-101, vydaný v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že ústavní stížnost podala "řádně", přičemž její přípustnost vyvozuje z toho, že ústavní stížností napadený rozsudek je rozsudkem konečným, neboť proti němu nemůže využít žádný opravný prostředek. Dle svých slov si je sice vědoma toho, že formálně další procesní prostředky k dispozici má, jejich váha je však zdánlivá, neboť Vrchní soud v Praze je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, a tudíž požadavek využití procesních prostředků v rámci řízení před soudem druhého stupně a následné podání mimořádného opravného prostředku k Nejvyššímu soudu by byl projevem právního formalizmu, resp. postupem proti duchu a účelu ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud, jak patrno z konstantní judikatury, však tento názor nesdílí. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před odvolacím soudem, přičemž stěžovatelka může bránit svá práva v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o (mimořádných) opravných prostředcích, které jí zákon (občanský soudní řád) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2014
Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu