Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Novákem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. ledna 2026 č. j. 22 Co 1/2026-103 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. října 2025 č. j. 5 C 226/2025-61, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ing. Bc. B. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva na přístup k soudům, jakož i práva na předvídatelné soudní rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků společně s žalobou na zaplacení částky 4 033 047,20 Kč s příslušenstvím. K žádosti okresního soudu předložil výpis z účtů za období od 1. června do 31. srpna 2025, prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen "prohlášení") a daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2024.
3. Okresní soud napadeným usnesením osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Stěžovatel žije v domácnosti sám, je invalidní, pobírá starobní důchod ve výši 3 768 Kč, který je exekučně postižen. Dále zjistil, že stěžovatel nemá jiný příjem a hradí výživné pro dceru ve výši 1 000 Kč měsíčně. Na základě uvedených výpisů z účtů okresní soud dovodil, že stěžovateli byla každý měsíc zaslaná částka 3 768 Kč (starobní důchod). Jiný pohyb na těchto účtech po celou dobu tří měsíců stěžovatel nedoložil. Pouze dne 5. 8. 2025 byla částka 30 087 Kč z uvedeného účtu vyplacena na exekuci soudního exekutora. Podle okresního soudu stěžovatel nedostatečně osvědčil údaje o svých majetkových poměrech, jelikož z jeho tvrzení není zřejmé, z čeho uspokojuje své základní životní potřeby. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1402/2017.
4. Krajský soud k odvolání stěžovatele napadené usnesení potvrdil. Není zřejmé, z čeho stěžovatel žije. Minimálně po dobu tří měsíců z jím uvedených příjmů nežil, ani je nijak nepoužil k zajištění svých potřeb, neboť tento jediný příjem stěžovatele zůstal na účtu stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že své životní potřeby zajišťuje z darů od přátel a rodiny, kteréžto příjmy však nijak nespecifikuje, ani neuvádí osoby, od kterých tyto finanční prostředky na svoji obživu získává, nepostačí k tomu, aby žalobce byl osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky. Ačkoliv byl stěžovatel v jiných řízení osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky, tak v stěžovatelem předložených rozhodnutích se žádný ze soudů nevypořádal uvedeným způsobem s věrohodností tvrzení žalobce o jeho příjmech, ani s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje, že je proti němu vedeno několik exekucí. Je tak zřejmé, že stěžovatel nemůže disponovat likvidním exekučně postižitelným majetkem s výjimkou běžných věcí denní potřeby. V řízení bylo navíc prokázáno, že starobní důchod stěžovatele je zadržován v rámci exekuce a stěžovatel s ním nemůže nakládat. Již z těchto skutečností je zřejmé, že stěžovatel nemůže disponovat příjmy, které by mu umožnily krýt náklady na soudní poplatky. Tím méně na soudní poplatek ve věci, když tento převyšuje 200 000 Kč.
6. Stěžovatel uvádí, že byl žalobcem již v několika sporech a ve většině případů bylo s ohledem na jeho majetkové a osobní poměry bez dalšího rozhodnuto o osvobození stěžovatele jako žalobce od soudních poplatků, a to na základě prakticky totožných tvrzení, důkazů a příloh, jaké byly předloženy v nyní projednávané věci. Stěžovatel tak legitimně očekává, že bude od soudních poplatků osvobozen i v nyní projednávané věci.
7. Stěžovatel má za to, že ze strany obecných soudů jde o skrytý požadavek na to, aby si stěžovatel opatřil peníze na soudní poplatky od třetích osob. Stěžovatel podotýká, že takový požadavek je však nepřípustný na základě nálezu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (N 30/88 SbNU 431), podle kterého by byl zcela nepřiměřený požadavek, aby za stěžovatele uhradil soudní poplatek někdo jiný z jeho rodiny či blízkého okolí. Nejen, že tento požadavek nemá zákonnou ani judikatorní oporu, ale jeho uznání Ústavním soudem by vedlo k "absolutizaci" povinnosti uhradit soudní poplatek a vyprázdnění institutu osvobození od soudních poplatků. To vše by vedlo k zásahu do samotné podstaty práva na přístup k soudu.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, ani není další přezkumnou instancí a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity, která by sama o sobě odůvodňovala jeho kasační zásah, přestože takové rozhodnutí může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení. Posouzení toho, zda jsou splněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, náleží primárně obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich úvahy vlastními ani přehodnocovat skutkové závěry či hodnocení důkazů, na nichž jsou tato rozhodnutí založena. K věcnému přezkumu Ústavní soud přistupuje jen výjimečně, zejména tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů vykazovalo znaky svévole, zjevně formalistické aplikace procesních předpisů nebo by bylo v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nálezy ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3229/23, ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 3279/23, či ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 444/18 (N 122/106 SbNU 326)].
10. Již v minulosti přitom Ústavní soud judikoval, že soudy nepostupují protiústavně, nevyhoví-li žádosti o osvobození od soudních poplatků za situace, kdy žadatel své majetkové poměry nedoložil úplným a přesvědčivým způsobem (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2944/13 či ze dne 20. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2115/16).
11. Podle Ústavního soudu obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, z jakých důvodů považovaly tvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech za neúplná a nevěrohodná, a proto mu osvobození od soudních poplatků nebylo možné přiznat. Důvodem negativního rozhodnutí krajského a okresního soudu bylo, že stěžoval nedostatečně specifikoval své majetkové poměry, tj. nevysvětlil, jakým způsobem uspokojuje své základní životní potřeby. Krajský soud ze stěžovatelem předložených výpisů z účtů dovodil, že stěžovatel po dobu nejméně tří měsíců nežil z jím uváděného jediného příjmu, tj. starobního důchodu, ani jej nepoužíval k úhradě svých životních potřeb, neboť tyto prostředky po celou dobu zůstávaly na jeho účtu. Vznikla tak důvodná pochybnost soudu o skutečném způsobu zajišťování životních potřeb stěžovatele. Následné tvrzení stěžovatele, že své životní potřeby hradí z darů od rodiny a přátel, aniž by tyto příjmy blíže specifikoval nebo uvedl osoby, od nichž je získává, nepostačuje k prokázání majetkových poměrů odůvodňujících osvobození od soudních poplatků.
12. Ústavní soud nezpochybňuje, že soudní poplatek převyšující 200 000 Kč je značně vysoký a v určitých případech by mohl představovat faktickou překážku přístupu k soudu. Právě s ohledem na tyto situace však právní úprava v § 138 odst. 1 o. s. ř. zakotvuje možnost účastníka řízení domáhat se částečného nebo úplného osvobození od soudních poplatků, pokud to jeho poměry odůvodňují. Je přitom na žadateli, aby řádně a hodnověrně tvrdil a prokazoval skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho poměrů [srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1719/25 či nález ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 444/18 (N 122/106 SbNU 326)].
13. Ani námitka stěžovatele, že obecné soudy nepřípustně vycházely z předpokladu, že soudní poplatek má za stěžovatele hradit jiná osoba, není důvodná. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (N 30/88 SbNU 431) skutečně dovodil, že osvobození od soudních poplatků nelze podmiňovat tím, že účastník řízení zajistí úhradu soudního poplatku prostřednictvím třetí osoby. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nešlo. Obecné soudy po stěžovatelovi nepožadovaly, aby soudní poplatek hradila jiná osoba. Pouze dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých majetkových poměrů, neboť dostatečně nevysvětlil, z jakých prostředků zajišťuje své životní potřeby.
14. Jde-li o námitku nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí, obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat (nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15). Ústavní soud netvrdí, že by rozhodnutí, vydaná jiným soudem, byla pro městský soud stricto sensu závazná, nicméně je povinností soudů se s uplatněnou argumentací účastníků přesvědčivě vypořádat. Tomuto požadavku krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál. V rozhodnutích předložených stěžovatelem se žádný ze soudů nezabýval věrohodností jeho tvrzení o příjmech a způsobu zajišťování životních potřeb za situace, kdy z předložených podkladů vyplývaly pochybnosti o skutečných zdrojích jeho obživy. Z této situace nelze dovodit porušení předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť krajský soud své odlišné závěry srozumitelně vysvětlil, a to i s odkazem na příslušnou právní úpravu a aktuální judikaturu Nejvyššího soudu.
15. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. července 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu