III. ÚS 1096/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 109/2023, vyplývá, že napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatele podal ministr spravedlnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40. Tímto usnesením byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Po pravomocném skončení věci se ukázalo, že státní zástupce sám vydal pokyn k zahájení trestního stíhání stěžovatele, a nebyl tudíž příslušný rozhodovat o jím podané stížnosti. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že uvedeným usnesením došlo k porušení zákona v neprospěch stěžovatele. Ačkoliv bylo toto pochybení závažné z pohledu zákonnosti přípravného řízení, jeho význam vymizel v dalších fázích této trestní věci a nemělo větší vliv na jeho výsledku. Kasační zásah Nejvyššího soudu proto nebyl opodstatněný. Kasační výrok je podle napadeného usnesení možný jen po zjištění natolik závažného porušení zákona, že již není možné trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí. Ostatně daný druh pochybení nečiní podle judikatury Nejvyššího soudu nezákonnými ani předchozí, ani následné úkony trestního řízení. Tím spíše toto pochybení nijak nedevalvovalo dokazování před soudy a správnost jejich závěrů. Těžiště dokazování je v trestním řízení právě před soudy. Uvedený postup státního zastupitelství byl navíc v dohledovém řízení přezkoumán nadřízeným státním zastupitelstvím.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud i přes závěr o porušení zákona podanou stížnost zamítl. Stěžovateli byl pro řízení o stížnosti ustanoven obhájce dne 8. 2. 2024 a obhájci bylo jeho ustanovení doručeno až dne 12. 2. 2024. Ve snaze zajistit stěžovateli obhajobu se obhájce pokusil dosáhnout nahlédnutí do spisu, načež byl informován, že o stížnosti již bylo rozhodnuto 19. 2. 2024. Stěžovateli tak byla pro jeho obhajobu poskytnuta lhůta čtyř pracovních dní.

4. Nejvyšší soud svým rozhodnutím bezprecedentně "legalizoval" významné porušení trestního řádu v neprospěch stěžovatele. K porušení zákona došlo nezákonným postupem státního zástupce, který o něm však nezaložil žádnou listinu do spisu a zůstal tedy i soudům utajen. Posvěcením takového postupu sám Nejvyšší soud porušil trestní řád. Ten dává soudu pouze dvě možnosti - zamítnutí stížnosti anebo konstatování porušení zákona. V dané věci však Nejvyšší soud shledal, že byl porušen zákon a zároveň stížnost zamítl. Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit "míru" nezákonnosti. Za nestandardní považuje stěžovatel i skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Především se nelogicky pokouší vypořádat s tím, proč nebude nezákonné rozhodnutí zrušeno. Nejvyšší soud přehlíží, že trestní řízení je konstruováno tak, aby poskytovalo maximální ochranu práv obviněného. Pochybením při zahájení trestního stíhání byla ovlivněna všechna na něj navazující rozhodnutí. Státní zástupce navíc chyboval i v dalších směrech (např. zatajoval listiny, odmítal provádět obhajobou navržené důkazy atd.). Ostatně text usnesení o zahájení trestního stíhání (a následné obžaloby) soudy v dané věci ani nemohly použít, neboť jejich pravdivost byla zcela vyvrácena. Ačkoliv stěžovatel na toto pochybení upozorňoval po celé trestní řízení, žádný z rozhodujících orgánů na něj řádně nereagoval, což ani úplně nemohl, protože důkaz o nezákonném postupu státní zástupce nebyl úmyslně do spisu založen. Za nápravu nelze považovat ani nedostatečně vykonaný dohled příslušného státního zastupitelství. Navíc se Nejvyšší soud odchýlil od své vlastní judikatury (např. rozsudek sp. zn. 4 Tz 25/2016 nebo 8 Tz 22/2019).

5. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2024, stěžovatel uvádí, že závažnou vadu přípravného řízení nelze následně zhojit v průběhu řízení před soudy. Proto s takovým odůvodněním nelze ani odmítnout kasační zásah Nejvyššího soudu. Nezbytnou podmínkou soudní fáze trestního řízení je podání obžaloby, kterou se končí bezvadné přípravné řízení. V dané věci obžalobu sepsal stejný státní zástupce, který nejen úmyslně postupoval nezákonně, ale navíc tento svůj postup před soudy rovněž zatajil. Kogentní normy obsažené v trestním řádu mají právě takovému postupu zabránit. V dané věci se stěžovatelovo odsouzení opíralo z velké části právě o výsledky přípravného řízení. Na nezákonné chování státního zástupce stěžovatel před soudy upozorňoval, avšak žádná instance tuto okolnost nepřezkoumala. Nelze tedy hovořit o zhojení, nýbrž o prohloubení původní nezákonnosti.

Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, Nejvyššímu státnímu zastupitelství a Ministerstvu spravedlnosti.

7. Nejvyšší soud ve svém obsáhlém vyjádření nejprve doplnil skutečnosti týkající se tvrzeného porušení práva na obhajobu. Na stížnost ministra spravedlnosti reagoval sám stěžovatel dne 4. 1. 2024 v přípise výslovně nazvaném "vyjádření obžalovaného k podané stížnosti pro porušení zákona". Poté byl stěžovatel vyzván k volbě obhájce, na což reagoval žádostí o jeho ustanovení. Dne 7. 2. 2024 byl příslušný obhájce telefonicky informován o tom, že byl ustanoven v řízení před Nejvyšším soudem. Stěžovatel byl o ustanovení obhájce informován o dva dny později. Ustanovenému obhájci Nejvyšší soud zaslal téhož dne rovněž kopie všech důležitých listin, přičemž k jejich doručení došlo dne 12. 2. 2024. Následujícího dne Nejvyšší soud nařídil neveřejné zasedání na 19. 2. 2024, na němž vydal napadené usnesení. Teprve následujícího dne telefonoval ustanovený obhájce s dotazem na možnost nahlédnout do spisu. Stěžovateli sice nebyla určena konkrétní lhůta, v níž by se mohl ustanovený obhájce vyjádřit, avšak to stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenamítá. Stěžovatel, sám zkušený advokát, se přitom k podané stížnosti vyjádřil již několik týdnů před rozhodnutím, přičemž nešlo jen o formální vyjádření. Svého práva tak využil, což Nejvyšší soud reflektoval v bodech 12 až 14 napadeného usnesení. Lpění na ponechání další možnosti k vyjádření považuje Nejvyšší soud za formalismus. Ostatně vyjádření obviněného není nezbytným předpokladem vydání rozhodnutí, neboť rozsah předmětu řízení, závazný pro Nejvyšší soud, určuje ministr spravedlnosti. Jak stěžovatel, tak ustanovený obhájce si museli být vědomi, že může být rozhodnuto v řádu několika dnů. Měli-li na vyjádření 4 pracovní dny, jde podle Nejvyššího soudu o lhůtu dostatečnou (pro přípravu na hlavní líčení zakotvuje zákon lhůtu 5 pracovních dnů). Sám stěžovatel podklady disponoval několik týdnů předtím. Ani stěžovatel, ani obhájce nedali Nejvyššímu soudu včas najevo, že se hodlají dále vyjádřit. V tomto směru soud připomněl zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Závěry nálezů sp. zn. IV. ÚS 374/04 a IV. ÚS 202/05 porušeny v dané věci nebyly. Z koncepce řízení o stížnosti pro porušení zákona musí být účastníkům (a tedy i právně vzdělanému stěžovateli) zřejmé, že rozhodnutí není závislé na vyjádření obviněného a že účastníci musí jednat promptně. Dále Nejvyšší soud upozornil, že není podstatnějšího rozdílu mezi obsahem vyjádření stěžovatele ke stížnosti ministra spravedlnosti a obsahem ústavní stížnosti. Stěžovatel tak nepředestírá žádné novum, které by nemohl před Nejvyšším soudem uplatnit (totožné námitky ostatně uplatnil již v předchozím trestním řízení a řízení o ústavní stížnosti). Není tedy zřejmé, čím by mohl rozhodnutí Nejvyššího soudu ovlivnit.

8. Dále Nejvyšší soud uvádí, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona nelze napadená rozhodnutí zrušit při každé vadě, nýbrž pouze v případech podstatných vad, pro které nemůže vydané rozhodnutí obstát. Ne každé pochybení dosahuje intenzity porušení zákona. Tento závěr odpovídá odborné literatuře i ustálené rozhodovací praxi. Ve zbytku ústavní stížnosti jsou pouze opakovány námitky, které již byly předmětem dříve uplatněných opravných prostředků a s nimiž se všechny soudy (včetně Ústavního) vypořádaly. Ani v současné době z ničeho nevyplývá, že by uvedený státní zástupce byl vůči stěžovateli osobně zaujatý a jeho pochybení ovlivnilo výsledek řízení před soudem. Ostatně pochybení nijak nevyvrátilo důvodnost samotného trestního stíhání v přípravném řízení, kterou potvrdilo i dohledové státní zastupitelství. Pokud stěžovatel upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 25/2016, to bylo vydáno ve věci, která se podstatně odlišovala od trestního řízení vedené proti stěžovateli. Zejména daná trestní věc nebyla meritorně skončena (totéž se týká rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 22/2019). Stížnost pro porušení zákona neslouží k odstranění všech drobných vad v meritorně skončených trestních věcech. Následek "oživení" trestní věci pro jakékoliv pochybení by vedl k významnému narušení právní jistoty všech dotčených osob.

9. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Ztotožnilo se s postupem Nejvyššího soudu, který pochybení v dané trestní věci označil za nepodstatné z důvodu, že již skončila a meritem se zabývaly obecné soudy. V řízení o stížnosti pro porušení zákona má Nejvyšší soud kasačním zásahem napravovat pouze vady, které významně ovlivní výsledek trestního řízení. V dané věci došlo k vadě, která je z hlediska účelu trestního řízení zcela okrajová a nijak se nedotýkala důkazního řízení před obecnými soudy. Postup nezákonně jednajícího státního zástupce byl přezkoumán nadřízeným státním zastupitelstvím. Podle Nejvyššího státního zastupitelství nedošlo ani k porušení stěžovatelova práva na obhajobu, neboť stěžovatel i jeho obhájce měli dostatečný časový rámec, aby v řízení reagovali.

10. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo a konkludentně se tak postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

11. Vyjádření ostatních účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru nebyla lhůta poskytnutá obhájci přiměřená pro poskytnutí jakékoliv obhajoby. Ani skutečnost, že sám stěžovatel má právní vzdělání, nemohla tuto okolnost "vynahradit", neboť některé listiny zaslal Nejvyšší soud pouze ustanovenému obhájci. V meritu věci jsou obě vyjádření založená na bagatelizaci porušení zákona dozorujícím státním zástupcem. Povaha sdělení obvinění a důležitost tohoto úkonu vyjadřují podle stěžovatele jejich úzkou spojitost se základními právy obviněné osoby. Argumentace nutností zachovat právní moc konečného rozhodnutí se podle stěžovatele neslučuje s principy právního státu. Není vinou stěžovatele, že ke zjištění pochybení (které on namítal po celé trestní řízení) došlo až po právní moci odsuzujícího rozsudku.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

13. Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Jak vyplývá z výše uvedeného popisu, nejprve byl stěžovatel informován Nejvyšším soudem o vedeném řízení a dostal možnost se ke stížnosti ministra spravedlnosti vyjádřit. Toho stěžovatel využil podáním ze dne 4. 1. 2024 (č. l. 11 a násl. spisu Nejvyššího soudu). Následně byl stěžovatel přípisem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024 (č. l. 15), doručeným mu dne 2. 2. 2024, vyzván, aby si zvolil obhájce, neboť v dané trestní věci jde o případ tzv. nutné obhajoby (zároveň stěžovatel obdržel vyjádření Nejvyššího státního zástupce). V reakci doručené Nejvyššímu soudu dne 6. 2. 2024 stěžovatel uvedl, že z finančních důvodů žádá o ustanovení obhájce. Opatřením ze dne 8. 2. 2024 (č. l. 25) ustanovila předsedkyně senátu stěžovatelovým obhájcem pro řízení před Nejvyšším soudem JUDr. Ludvíka Ševčíka. Ustanovení obhájcem bylo spolu s dalšími důležitými listinami doručeno obhájci dne 12. 2. 2024, aniž Nejvyšší soud určil lhůtu k vyjádření, či jinak avizoval rychlé vydání rozhodnutí. Již den poté nařídila předsedkyně senátu neveřejné zasedání na 19. 2. 2024. V něm bylo vydáno napadené usnesení. Den poté se ustanovený obhájce pokoušel telefonicky domluvit možnost nahlédnout do spisu, byl však již informován o rozhodnutí ve věci samé.

15. Ústavní soud za popsaných okolností přisvědčil stěžovateli, že jeho obhájce neměl reálnou možnost se vyjádřit. Tím v dané věci došlo k faktickému vyprázdnění institutu zastoupení obhájcem a právu na právní pomoc, a to navíc za situace, kdy stěžovatel byl Nejvyšším soudem k ustanovení obhájce vyzván (stěžovatelovo vyjádření ke stížnosti ministra spravedlnosti žádost o ustanovení obhájce neobsahuje). Právní pomoc ze strany obhájce, kterou Nejvyšší soud považoval za nezbytnou, se však v důsledku dalšího procesního postupu stala ryze formální. Takový postup nemůže obstát, jde-li o naplnění ústavního práva na právní pomoc, které nelze chápat jako formalismus.

16. Výše uvedený závěr lze učinit i s ohledem na to, že ani z dalších okolností případu nebylo možno předvídat, že Nejvyšší soud rozhodne v natolik krátkém sledu po převzetí ustanovení obhájcem. Řízení bylo vedeno o mimořádném opravném prostředku a naléhavost věci nevyplývala ani z postavení stěžovatele (nenacházel se např. ve výkonu trestu, odkud by jej Nejvyšší soud měl potenciálně propouštět), ani z předmětu řízení, kterým bylo dílčí procesní rozhodnutí státního zástupce z přípravného řízení.

17. Uvedené skutečnosti podle Ústavního soudu svědčí o porušení čl. 40 odst. 3 Listiny.

18. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. března 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu