Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v [adresa] proti rozsudkům Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 10 C 161/2005 ze dne 12. 9. 2007 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 1030/2007 ze dne 17. 4. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3065/2008 ze dne 21. 1. 2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a vlastnického práva (články 36 a 11 Listiny základních práv a svobod) a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení. Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétně specifikovaných pozemků. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatelka získala nárok na převod náhradních pozemků na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2005 a učinil závěr o zániku jejího nároku prekluzí ke dni 31. 12. 2005 ve smyslu zákona č. 253/2003 Sb. S tímto názorem se posléze ztotožnil i odvolací soud, který v důvodech svého potvrzujícího rozhodnutí poukázal na to, že výjimka z uvedeného zákona, stanovená zrušujícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, se vztahuje jen na původní oprávněné osoby a jejich dědice. Stěžovatelce sice přisvědčil v tom, že ve výjimečných případech lze tzv. restituční tečku stanovenou zákonem č. 253/2003 Sb. prolomit, okolnosti daného případu však podle něj uplatnění takové výjimky neodůvodňují, přitom v podstatě poukázal na to, že stěžovatelka získala nárok na převod náhradních pozemků na základě smlouvy uzavřené dne 21. 11. 2005, tedy v době, kdy byl již účinný zákon č. 253/2003 Sb., který restituční tečku (datem 31. 12. 2005) stanovil a "stěžovatelka tak podstoupila riziko, že její nárok nebude uspokojen a ve vztahu k ní nelze hovořit o liknavosti žalovaného", přitom zdůraznil, že posuzování chování žalovaného ve vztahu k právním předchůdcům stěžovatelky je v této věci nerozhodné, a proto také návrhy na doplnění dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné. Mimoto poukázal i na stávající judikaturu, podle níž oprávněná osoba nemá možnost jednostranného výběru náhradního pozemku. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesení Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že právními otázkami, jež stěžovatelka předestřela jako otázky zásadního právního významu, se již Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutích, na něž zároveň odkázal (sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, 28 Cdo 452/2000, 28 Cdo 3042/2006 a 28 Cdo 5534/2007), a konstatoval, že s nimi je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, jakož i to, že v dané věci nelze považovat odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2007 za případný. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s podrobným zdůvodněním porušení svých shora označených základních práv v podstatě spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávném právním názoru - neodpovídajícím podle ní stávající judikatuře Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Obecné soudy podle ní dostatečně nezkoumaly "vykonatelnost" práva oprávněné osoby, v tomto směru podrobuje také kritice příslušnou právní úpravu. Trvá na tom, že restituční nárok nebyl včas uspokojen liknavostí, resp. nečinností a tím i libovůlí žalovaného a porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje také v tom, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům a dokazování tak nebylo provedeno v dostatečném rozsahu.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Již Nejvyšší soud, právě jehož rolí je ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb. sjednocování soudní judikatury, ve svém rozhodnutí konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu konvenuje jeho judikatuře. Soudy I. a II. stupně, na jejichž rozhodnutí lze odkázat, pak rozhodly nejen v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž je i senát nyní posuzující věc vázán. Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/ 1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej k uvedenému rozlišení vedly, na které i v této věci lze odkázat. Porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces pak nelze spatřovat ani v neprovedení navržených důkazů, když tento svůj postup soud za zjištěného stavu řádně zdůvodnil jejich nadbytečností. Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2009
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu