Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 19 Co 262/95, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 4 C 128/93, se z r u š u j í .
Odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu (č. l. 80) se podává, že odvolací soud řízení před soudem I. stupně "doplnil usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 1995, č. j. 5 D 703/93-25, osvědčením o zápisu do evidence soukromě hospodařících rolníků Obecního úřadu v Troubkách - Zdislavicích ze dne 1. 4. 1993 a smlouvou o uzavření budoucí nájemní smlouvy", ačkoli, jak již řečeno, podle již zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem dokazování v průběhu odvolacího jednání v tomto rozsahu provedeno nebylo; nezbývá proto než konstatovat, že "doplnění řízení", provedené odvolacím soudem a z něj plynoucí jeho skutková zjištění, nejsou v souladu se zákonem (§ 122 odst. 1 o. s. ř., § 211, § 118 odst. 1, § 123 o. s. ř.); jestliže totiž odvolací soud provedl zmíněné dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera, mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Podle přesvědčení Ústavního soudu takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně v rozporu též s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 al. 2 in fine).
Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží k základním nejen procesním, ale především též ústavním podmínkám spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); ostatně nejen nauka, ale i praxe obecných soudů posléze zmíněný ústavní postulát jen stvrzuje přesvědčením, že účastník využitím svého práva spolupůsobit při provádění důkazů přispívá k hodnocení provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti skutkových tvrzení (k tomu sr. Bureš a spol.: Občanský soudní řád - komentář, Praha, 2. vydání).
Co do vlastních námitek ústavní stížnosti (pokud jde o stěžovatelem navržené a soudem odmítnuté důkazy), shledal je Ústavní soud ve smyslu své judikatury důvodné; jestliže občanský soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje náležitosti rozsudku (§ 157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit jakými úvahami se obecný soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění rozhodnutí opomíjet, jak na to ostatně Ústavní soud již dříve poukázal (nález č. 10 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995) a jak také ústavní aspekty otázek spojených s prováděním a hodnocením důkazů v řízení před soudem podrobně vyložil; postačí proto na tento nález odkázat.
Naproti tomu neshledal Ústavní soud důvodné námitky stěžovatele pokud dovozovaly pochybení odvolacího soudu stran rozhodnutí o stěžovatelově námitce podjatosti soudce obecného soudu I. stupně; nejen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ale i z obsahu spisu (č. l. 72 až 74) se podává, že takto uplatněnou námitkou se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. I když podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že námitkou podjatosti dotčený soudce z projednání a rozhodování stěžovatelovy věci není vyloučen, mělo být jako rozhodnutí (§ 16 o. s. ř.) pojato (jako samostatný výrok) do znělky rozsudku (v zásadě jde o samostatné procesní rozhodnutí, které obecně za jistých podmínek může založit překážku rei iudicatae), nejde o vadu, která by v posuzované věci se jakkoli dotkla ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a která by jako taková podléhala ústavnímu přezkumu Ústavním soudem, a to tím spíše, jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti věcně na své námitce netrval a pochybení obecného soudu spatřuje toliko ve formě, jak o ní bylo odvolacím soudem rozhodnuto.
Z důvodů, jak v tomto odůvodnění byly vyloženy, rozhodl proto o podané ústavní stížnosti Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto nálezu je patrno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 28. 11. 1996