Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti ANIDOR s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 23 Co 148/2013-689 a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. dubna 2012 č. j. 10 C 147/2008-558, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka (dále rovněž "žalobce") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v postupu a následném rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách, potvrzeného odvolacím soudem. Stěžovatelka je přesvědčena, že se jak soud nalézací, tak i soud odvolací nevypořádaly se stěžejní otázkou pravomocně skončeného řízení, v němž se po žalovaném J. N. domáhala zaplacení částky 40 000,- Kč s příslušenstvím, a to prokázání existence pracovního poměru mezi stěžovatelkou a žalovaným, neboť jen v takovém případě prý bylo možné podle názoru stěžovatelky aplikovat v předmětné věci ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Tato zásadní otázka však prý v předmětném řízení nebyla řešena a žalovanému proto nemohl vzniknout nárok na mzdu, která mu prý byla z tohoto důvodu vyplacena v rozporu se zákonem.
Oběma obecným soudům stěžovatelka rovněž vytýká, že se nevypořádaly ani s námitkou o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, která byla uzavřena mezi úpadcem VITKA Brněnec a společností Darren, s. r. o. Nalézacímu soudu stěžovatelka rovněž vytýká neprovedení všech jí označených důkazů, jimiž hodlala prokázat, že finanční prostředky, z nichž byla vyplacena mzda žalovaného, pocházely z prodeje majetku ve vlastnictví stěžovatelky nikoli úpadce, neměly být proto zahrnuty do její konkursní podstaty, z níž byli uspokojováni věřitelé úpadce. Dále stěžovatelka namítá neúplně zjištěný skutkový stav projednávané věci, nesprávné hodnocení provedených důkazů a v souvislosti s tím i nesprávně zjištěný skutkový stav a z něj vyvozený nesprávný právní názor.
Závěrem stěžovatelka uvádí, že ve věci souběžně s ústavní stížností "z opatrnosti" podala dovolání a "pro případ, že by podané dovolání bylo shledáno jako nepřípustné, navrhuje, aby řízení o podané ústavní stížnosti bylo přerušeno do doby, než ve věci podaného dovolání rozhodne dovolací soud".
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 16. 4. 2012 č. j. 10 C 147/2008-558 žalobu stěžovatelky proti žalovanému J. N. v plném rozsahu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 11. 2013 č. j. 23 Co 148/2013-689 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozsudek okresního soudu změnil ve výroku II, který se týkal náhrady nákladů řízení.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení, tedy zejména zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy zda stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Stěžovatelka v souladu s poučením odvolacího soudu proti rozsudku krajského soudu podala dovolání. Ústavní soud konstatuje, že k přerušení řízení o podané ústavní stížnosti není důvod, protože by se tím řízení zbytečně komplikovalo. Ústavní soud musí pokládat za této situace ústavní stížnost za "předčasnou" (srov. § 72 odst. 4 a 6 zákona o Ústavním soudu), resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud si je vědom toho, že otázku (ne)přípustnosti dovolání ve smyslu § 238 o. s. ř., jež v dané věci může být sporná, náleží posuzovat dovolacímu soudu (§ 237 o. s. ř.) a jeho rozhodnutí nelze předjímat. Nynějším odmítnutím ústavní stížnosti však stěžovatelka poškozena být nemůže. Pokud by se totiž ukázalo, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladu Ústavní soud o nepřípustnosti této ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj