Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Městský úřad Sokolov, adresou pro doručování [adresa] . Václavem Krondlem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 3. 2015 č. j. 28 EXE 6833/2014-45, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2015 č. j. 28 EXE 6833/2014-39 a proti příkazu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 099 EX 9152/14-14 k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. I. L., spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Okresního soudu v Sokolově a JUDr. I. L., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti ze dne 14. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2015, Městský úřad Sokolov (dále jen "oprávněný" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v exekuční věci oprávněného proti povinnému J. J. bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele "v citovaném rozsahu", a tato rozhodnutí zrušil.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného exekučního spisu Exekutorského úřadu Praha 1 sp. zn. 099 EX 9152/14, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 6. 2011 rozhodnutím č. j. PO/1927-7/62351/2011/MISI, jež nabylo právní moci téhož dne, Městský úřad Sokolov, právní odbor, oddělení správních deliktů, uznal J. J. (dále jen "povinný") vinným řízením vozidla v takové době po požití alkoholického nápoje, po kterou ještě byl pod jeho vlivem, čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o přestupcích"), za což mu uložil pokutu ve výši 11 000 Kč splatnou do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců, a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. Městský úřad Sokolov, zastoupený advokátem JUDr. Václavem Krondlem, podal Exekutorskému úřadu Praha 1 exekuční návrh ze dne 17. 10. 2014, neboť povinný do dne vydání tohoto návrhu zaplatil pouze částku 1 200 Kč.
Dne 27. 11. 2014 příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 9152/14-14 JUDr. I. L., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 1, rozhodl o nákladech oprávněného tak, že jejich výši určil částkou 484 Kč, a povinnému uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). V odůvodnění uvedl, že oprávněný byl v průběhu exekučního řízení zastoupen advokátem, a proto byly náklady oprávněného určeny v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., v platném znění, částkou 484 Kč.
Dne 24. 2. 2015 usnesením vydaným asistentkou soudce pod č. j. 28 EXE 6833/2014-39, Okresní soud v Sokolově (dále jen "exekuční soud") námitky oprávněného proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 11. 2014 č. j. 099 EX 9152/14-14 zamítl. Oprávněný v námitkách napadl exekutorův výpočet nákladů oprávněného podle ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, v platném znění, a vyjádřil domněnku, že citované ustanovení advokátního tarifu je protiústavní, neboť působí nerovnost mezi účastníky řízení. Byl toho názoru, že celková částka nákladů v exekučním řízení činí 2 589,40 Kč včetně DPH. Exekuční soud akceptoval argumentaci soudního exekutora a jeho příkaz k úhradě nákladů exekuce shledal věcně správným.
Dne 18. 3. 2015 usnesením č. j. 28 EXE 6833/2014-45 exekuční soud k námitkám oprávněného usnesení exekučního soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 28 EXE 6833/2014-39 potvrdil. Mimo jiné vyjádřil názor, že ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu nezakládá nerovnoprávnost. III. V ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatel uvedl, že soudní exekutor a exekuční soud při aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu "nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků, když dotčené aplikované ustanovení vyhlášky je v rozporu s touto opakovaně deklarovanou rovností účastníků řízení." Byl toho názoru, že přiznaná částka neodpovídala ani zákonnému principu o náhradě všech účelně vynaložených nákladů.
IV. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soud po posouzení podmínek řízení dospěl k závěru, že byla-li ústavní stížnost podána Městským úřadem Sokolov, jde o návrh podaný "někým zjevně neoprávněným" ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Vycházel přitom ze své judikatury v podobných věcech a týkajících se téhož stěžovatele, představované zejména usneseními ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1142/15 a ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 952/15, která jsou stěžovateli, jako účastníku řízení v uvedených věcech, nepochybně známa, a od nichž neshledal důvod se odchýlit.
Ústavní soud tudíž jen opakuje, že ze samotného označení navrhovatele ještě nelze vyvozovat závěr o absenci aktivní legitimace. Pokud by bylo ze všech okolností zřejmé, že jde o ústavní stížnost města, Ústavní soud by formalisticky nelpěl na jeho přesném označení. V dané věci však nejde toliko o nesprávné označení navrhovatele. Rozhodující je, že v řízení, vedoucím k vydání rozhodnutí Městského úřadu Sokolov, právního odboru, oddělení správních deliktů ze dne 27. 6. 2011 č. j. PO/1927-7/62351/2011/MISI, byl městský úřad vůči povinnému, po němž následně vymáhal pokutu za přestupek, ve vrchnostenském postavení.
Ustanovení § 53 zákona o přestupcích svěřuje do působnosti obce (mimo jiné) projednávání přestupků proti občanskému soužití (§ 49 téhož zákona), jež zahrnuje i oprávnění rozhodnout o tom, že určitá osoba spáchala přestupek, a uložit jí za to sankci. Podle § 147 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), obec rovněž vybírá a vymáhá pokuty; výnos pokut uložených obcí je přitom příjmem obce, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak [srov. též § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů]. Projednávání přestupků, stejně jako vybírání a vymáhání pokut, je výkonem přenesené působnosti obce, k němuž je podle § 109 odst. 3 písm. b) obecního zřízení - s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce - příslušný obecní úřad. Právě obecní úřad byl zároveň oprávněn tento exekuční titul buď uplatnit u exekučního správního orgánu [§ 105 odst. 1 písm. a) správního řádu], nebo požádat soud nebo soudního exekutora o provedení exekuce [§ 105 odst. 2 správního řádu].
Je zřejmé, že obec, resp. její obecní úřad, vystupuje při vymáhání jí uložených pokut jako orgán veřejné moci, pročež na ni v těchto právních vztazích nelze nahlížet jako na nositele základních práv a svobod. Tento závěr je přitom třeba vztáhnout i na postavení obecního úřadu jako oprávněného v exekučním řízení, které bylo zahájeno na jeho návrh právě za účelem vymožení pokuty, tedy pohledávky mající zcela nepochybně veřejnoprávní charakter, a to i pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů oprávněného. Tím je v jeho případě ovšem z povahy věci vyloučena aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení [srov. mutatis mutandis stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), jehož závěry je třeba vztáhnout i na fyzické a právnické osoby (včetně obcí), které v řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, vystupovaly jako orgán veřejné moci]. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, postrádající - kromě tvrzení o jeho rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a ustanoveními § 18 odst. 1 a § 270 o. s. ř. - jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněným. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu