III. ÚS 1153/14

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení č. 2 odst. 2, čl. 1 odst. 1, čl. 95 odst. 1, čl. 4 a čl. 90, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a současně zrušil i výše identifikovaná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, a zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně, jímž zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatele, kterou proti rozhodnutím krajského soudu podal. Poukázal na usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 1 Afs 76/2013, podle něhož "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje", a dovodil, že "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu". Podle Nejvyššího právního soudu tudíž nemohl správní orgán ani v řízení o stížnosti zohlednit dopady solárního odvodu do poměrů stěžovatele, a následně tak nemohl učinit v soudním řízení správním ani soud; vyslovil-li v této souvislosti (v návaznosti na právní závěry vyplývající z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu), že stěžovatel měl námitku rdousícího efektu uplatnit již v řízení o stížnosti, je sice třeba tento názor "korigovat" právě s ohledem na závěry rozšířeného senátu, avšak i přes tuto dílčí nesprávnost je napadené rozhodnutí krajského soudu věcně správné. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správní soudy v projednávané věci porušily princip závaznosti nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a to povinnosti zkoumat, zda v předmětné věci nemá solární odvod vůči konkrétnímu výrobci elektrické energie tzv. rdousící efekt, čímž porušily jeho legitimní očekávání, že tato otázka bude předmětem dokazování v daném soudním řízení. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadená rozhodnutí i za překvapivá, přičemž současně (a opakovaně) zdůrazňuje, že protiústavní aplikační důsledky solárního odvodu ve smyslu závěrů obsažených ve zmíněném nálezu jsou v jeho případě zcela zjevné. Nejvyšší správní soud rozšířeným senátem nerespektuje ani požadavek, jímž Ústavní soud obecné soudy zavázal, aby "učinily vše pro spravedlivé řešení věci"; odkazovaný institut prominutí daně dle § 260 daňového řádu stojí zcela mimo jeho procesní dispozici, čímž dochází "k odepření spravedlnosti". Nejvyšší správní soud podle stěžovatele postupoval "naprosto formalisticky", když bez přihlédnutí k individuálním okolnostem "vytvořil pro všechny případy ve věci solárního odvodu předepsaný vzor, jakousi šablonu", což je pro soudní řízení postup "naprosto nepředstavitelný".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými. V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele v obdobné právní věci, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovateli známa, a proto postačí na ně toliko odkázat. Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, a musí být odmítnut rovněž. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu