III. ÚS 1162/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku (bod I. rozsudku) a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku (bod II. rozsudku). Těch se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že pod falešným příslibem dovozu a zprostředkování prodeje motorových vozidel a jejich dílů vylákal od poškozených částku 1 362 212 Kč (bod I.) a částku 582 500 Kč (bod II.) s vědomím, že svým závazkům nedostojí. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě částečného stěžovatelova doznání a výpovědí poškozených. Zamítl provedení dalších navrhovaných důkazů pro nadbytečnost. Při výměře trestu soud zohlednil zejména skutečnost, že stěžovatel je speciálním recidivistou, páchajícím v podstatě celý život majetkovou trestnou činnost, před jejímiž důsledky dokonce uprchl do Panamy.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Především podle krajského soudu nebyla porušena zásada speciality, jak namítal stěžovatel. Stěžovatel byl do České republiky vydán z Nizozemí a nikoliv z Panamy. Panamské orgány byly Českou republikou požádány o stěžovatelovo zadržení, nicméně k další spolupráci již nedošlo. Stěžovatel byl v Panamě zadržen dne 26. 3. 2024 na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu Okresního soudu v Liberci a měl být 24 hodin držen ve vazbě. Následně byl dne 10. 4. 2024 zadržen v Nizozemí po příletu z Panamy. Stěžovatel tudíž nebyl z Panamy vydán do České republiky za účelem konkrétního trestního stíhání. Z rozhodnutí nizozemského soudu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel je do České republiky vydáván i za účelem trestního stíhání ve věci, v níž okresní soud vydal odsuzující rozsudek. O vydání z panamské strany nemá Ministerstvo spravedlnosti žádné informace. Stěžovatelovo tvrzení, že z Panamy do České republiky byl eskortován příslušníky Interpolu, je nelogické, neboť pak by nedošlo k jeho zadržení nizozemskými orgány. U návrhů na doplnění dokazování stěžovatel neuvedl důvody, pro které by svědecké výpovědi měly být v dané věci relevantní. Žádné pochybení krajský soud neshledal ani ve vyměřeném trestu. Ten byl uložen ve spodní polovině zákonné sazby (pro soudy závazné), přestože bylo nutné zohlednit řadu přitěžujících okolností.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud především nepřisvědčil námitce o porušení zásady speciality. Odmítl, že by tzv. Red Notice (nástroj interpolu k nalezení a dočasnému zadržení hledané osoby) byl mezinárodním zatykačem a právním titulem k vydání či předání zadržené osoby. Pro posouzení (ne)porušení zásady speciality je rozhodující právě právní titul, na jehož základě byl stěžovatel vydán. Vyhostí-li (či jinak předá) cizí stát jakoukoliv osobu bez zvláštního rozhodnutí v režimu justiční spolupráce, nelze z takového kroku dovozovat účinky spojené s uplatněním zásady speciality. Stěžovatel nebyl z Panamy vydán, nýbrž deportován do Nizozemí, kde byl následně zadržen a předán do České republiky (na základě evropského zatýkacího rozkazu). Právě z důvodu deportace Česká republika neodeslala do Panamy oficiální žádost o stěžovatelovo vydání, která je podmínkou zahájení extradičního řízení, v němž by se následně řešila otázka zásady speciality. U jiných druhů "deportací" se tato otázka vůbec neřeší. Proto uvedené námitce nelze vyhovět, což ostatně Nejvyšší soud uvedl již v jiné stěžovatelově trestní věci (sp. zn. 6 Tdo 844/2025). V tomto směru odmítl Nejvyšší soud doplnění dalších důkazních návrhů, neboť ani listiny panamských orgánů nemohou změnit nic na právním režimu, v němž byl stěžovatel dodán do České republiky. Nerozhodná je rovněž skutečnost, že soud započetl do trestu odnětí svobody dobu od zadržení stěžovatele v Panamě. Namítal-li dále stěžovatel existenci opomenutých důkazů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že všechny důkazní návrhy byly zamítnuty s řádným odůvodněním.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho ústavních práv došlo porušením zásady speciality. Stěžovatel byl na základě zatykače Interpolu vydán z Panamy za účelem výkonu jediného rozsudku, který je v zatykači uveden. Totéž je uvedeno v potvrzení panamského ministerstva. K vydání došlo na základě stěžovatelova souhlasu s vydáním, ovšem s výslovným požadavkem na trvání naplnění zásady speciality. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem orgánů činných v trestním řízení, že byl vydán z Nizozemska. Letadlo z Panamy do Prahy muselo v Nizozemsku pouze přistát, avšak v důsledku zdravotních komplikací, tam stěžovatel musel zůstat a byl tam i formálně zadržen. K extradičnímu řízení ze strany Nizozemska nemělo vůbec dojít. I v takové situaci je podle stěžovatele nutné aplikovat zásadu speciality. Stěžovatel žádné z extradičních rozhodnutí nedostal v českém jazyce, čímž bylo významně porušeno jeho právo na obhajobu. Dále stěžovatel namítá, že i z usnesení Okresního soudu v Liberci vyplývá, že vykonával nepřerušenou vazbu. Přístup soudů hodnotí stěžovatel jako formalistický.

6. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces došlo tím, že nebyly provedeny výslechy jím navrhovaných svědků (jeho tehdejší manželky a dalších známých), kteří mohli objasnit širší kontext stěžovatelovy výdělečné činnosti a vyloučit jeho podvodný úmysl. Další porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že část jeho vyjádření v hlavním líčení nebyla (zřejmě v důsledku poruchy nahrávacího zařízení) zaznamenána, což mohlo ovlivnit rozhodnutí soudu. Dalšího pochybení se soudy dopustily při ukládání trestu, neboť neaplikovaly § 39 odst. 4 trestního zákoníku. Ve třech trestních řízeních byly stěžovateli uloženy tresty v celkové výměře téměř 10 let, což neodpovídá závažnosti spáchané trestné činnosti (ryze majetkové povahy). Takové řetězení trestů vede k nepřiměřenému postihu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Za těžiště stěžovatelovy argumentace je nutné považovat obsáhlé námitky týkající se nepřípustnosti trestního stíhání v důsledku porušení zásady speciality. S těmito námitkami se nicméně velmi obsáhle vypořádal krajský soud (bod 6 napadeného usnesení) a Nejvyšší soud (body 31 až 41 napadeného usnesení). Nadto se s totožnou námitkou vypořádaly jak obecné soudy, tak Ústavní soud v "paralelním" trestním řízení vedeném proti stěžovateli (viz usnesení ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. I. ÚS 402/26). Existenci zmíněného usnesení Ústavního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nereflektuje. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za logické a přesvědčivé.

10. Za opodstatněné nelze považovat ani ostatní námitky. Napadená rozhodnutí netrpí vadou opomenutých důkazů, neboť soudy se s uplatněnými důkazními návrhy řádně vypořádaly (viz body 45 až 49 usnesení Nejvyššího soudu, bod 12 usnesení krajského soudu a bod 65 rozsudku okresního soudu). Odůvodnění jejich zamítnutí pro nadbytečnost je v kontextu celkové důkazní situace (výpovědi poškozených, listinné důkazy, částečné doznání, stěžovatelova trestní minulost) logické a přesvědčivé. Námitka týkající se možných důsledků poruchy nahrávacího zařízení není srozumitelná. Lze však konstatovat, že jako důkaz před soudem v trestním řízení neslouží nahrávka projevů, nýbrž projevy samotné, které soudce vnímá a hodnotí v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Nahrávání hlavního líčení napomáhá principu transparentnosti trestního řízení a usnadnění přezkumu průběhu líčení (ať už účastníky nebo nadřízeným soudem). Rozhodnutí nalézacího soudu by však případná porucha nahrávacího zařízení ovlivnit de lege lata neměla. Ostatně stěžovatel ani žádné konkrétní pochybení soudu (např. opomenutou námitku) v tomto směru neuvádí.

11. Přisvědčit Ústavní soud nemohl ani námitce o neústavně vyměřeném trestu. Na rozdíl od stěžovatele nepovažuje Ústavní soud uložený trest (resp. všechny uložené tresty ve svém souhrnu) za nepřiměřený. Jak soudy řádně popsaly, doprovází stěžovatelovu trestnou činnost celá řada vážných přitěžujících okolností. Tou hlavní je stěžovatelova speciální recidiva, přičemž se uvedené trestné činnosti dopouštěl v rozmezí téměř deseti let, a to i přes vědomost o existenci "průběžných" odsuzujících rozsudků. Tím stěžovatel prokázal neúctu nejen k trestním zákoníkem chráněným hodnotám, nýbrž k právnímu řádu jako takovému, kterou posléze "posílil" uprchnutím do Panamy. Všechny jednotlivé uložené tresty (včetně toho posledního) byly stěžovateli ukládány ve spodní polovině zákonné sazby. Stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že za jeho pozdější skutky nebude fakticky vůbec potrestán, neboť z textu zákona mohl naopak po předchozích odsouzeních očekávat významné zpřísnění trestní represe. Podle Ústavního soudu zároveň nejde o situaci srovnatelnou s nepřípustnou kumulací podmíněných trestů, proti které se v minulosti ve své judikatuře vymezil (viz zejména nález ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18), neboť v daných případech šlo o nepřípustnost kumulované represe vůči pachatelům, kteří nikdy v minulosti nevykonali trest odnětí svobody a nemohli tedy být ovlivněni jeho výchovným účinkem. To zjevně není stěžovatelův případ (viz body 67 a 68 rozsudku okresního soudu). Konečně považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že celkový vykonávaný trest nepřevyšuje trest, který by stěžovateli mohl být uložen za nejzávažnější ze spáchaných trestných činů (jehož zákonná sazba by byla v souladu s § 43 trestního zákoníku zvýšena o třetinu). Ani z tohoto hlediska tedy nelze vyměřený trest považovat za nepřiměřený.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu