Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Davidem Jonkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 17 Co 81/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu (v náhradových výrocích), jež bylo vydáno v řízení, jehož byl účastníkem. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze - poté, co jeho předchozí rozsudek byl dovolacím soudem zrušen - potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 11 C 153/2002, kterým byla proti stěžovateli zamítnuta žaloba o zaplacení částky 420 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a dovolacím. Nákladovým výrokům stěžovatel v ústavní stížnosti především vytýká, že zatímco prvním rozsudkem (před kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu) mu odvolací soud uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 415 568 Kč (bez DPH), napadeným rozsudkem mu přiznal (ve srovnatelné situaci) náhradu pouze ve výši 234 384 Kč (včetně DPH ve výši 39 064 Kč). Takové porušení principu rovnosti účastníků řízení a spravedlivého procesu má sice původ v tom, že v prvním případě postupoval soud podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhlášky č. 484/2000 Sb.") a ve druhém podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právnících služeb, advokátní tarif (dále jen "vyhlášky č. 177/1996 Sb."), to však stěžovatel nepokládá za správné; připomíná, že ve smyslu ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. je možno vyhlášku č. 177/1996 Sb. aplikovat jen ve výjimečných a zvláštními okolnostmi odůvodněných případech, a takové podmínky zde dány nebyly, resp. odvolací soud je způsobem, který by mohl akceptovat, nedoložil (odůvodnění nákladových výroků pokládá stěžovatel za "absurdní, zcela nedostatečné, nepřijatelné a postrádající elementární logiku").
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. K otázce náhrady nákladů řízení (již stěžovatel ústavní stížností otevřel) se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí se takové "kvalifikované vady" vyznačovat značnou intenzitou, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí. Stěžovatel ostatně ani sám nikterak nedává najevo (s výjimkou jinak neodůvodněného tvrzení, že jde o "případ excesivní"), proč by spor o výklad a aplikaci ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti interpretaci odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně ve své podstatě nepředkládá žádné relevantní důvody, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Ve vztahu ke stěžovatelovu tvrzení, že v jeho věci nebyly dány podmínky pro aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., se sluší již jen poznamenat, že důvody, jež dle odůvodnění napadeného rozsudku vedly odvolací soud k výjimečné aplikaci ustanovení o mimosmluvní odměně advokáta, nelze kvalifikovat - bez dalšího - ani jakožto "svévolné" či excesivní (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1011); odvolací soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, a v rovině ústavněprávního přezkumu není významné, že o "podústavní" správnosti tohoto odůvodnění lze mít vskutku pochybnosti. Podstatné naopak je, že shora požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde přesto nejsou. Nelze přisvědčit představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není. Zcela nepřípadná je argumentace na poli tvrzeného porušení principu rovnosti účastníků řízení; aplikační odlišnost vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb. se v různých fázích řízení zjevuje typicky; jmenovitě v situacích, kdy náročnost řízení (délkou, množstvím úkonů právní služby apod.) překročí náročnost "paušální", na jejímž odhadu je založena odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a pak se prosadí odměna vypočtená podle náročnosti "konkrétní". Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle vyloženého § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011 Jan Musil předseda senátu