ÚS 118/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. I. S., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 7 Cmo 187/97, rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. září 1997, sp. zn. 5 Cm 21/97, mimo ústní jednání dne 31. 5. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1998 (7 Cmo 187/97-29) a spolu s ním také rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. září 1997 (5 Cm 21/97-15) a navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí označených soudů, jako rozhodnutí ústavně nesouladná, svým nálezem zrušil.
Bez ohledu na podanou ústavní stížnost stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz vpředu) podal dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací oba rozsudky obecných soudů nižšího stupně rozsudkem ze dne 14. března 2000 zrušil a stěžovatelovu věc vrátil obecnému soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Za situace, jak shora je shrnuta, je zřejmé, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně již právně neexistují a jako taková nemohou být předmětem ústavního přezkumu Ústavním soudem; ústavní stížnost směřující proti neexistujícím rozhodnutím posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 per analog zákona) a jako o takové rozhodl o ní odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. května 2000