ÚS 119/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. K. H., zastoupeného Mgr. V. P., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 22. prosince 1999, čj. KP-1763/1954/99, a rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni ze dne 6. srpna 1999, čj. maj. 867/99, mimo ústní jednání dne 20. 12. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí správního orgánu II. stupně (Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 22. prosince 1999, čj. KP-1763/1954/99) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně (Městského úřadu v Třeboni ze dne 6. srpna 1999, čj. maj. 867/99) a tvrdil, že správní orgány obou stupňů svými rozhodnutími porušily jednak ustanovení § 21 zák. č. 71/1967 Sb., jednak ustanovení § 1, § 2, § 3, § 6 a § 126 obč. zák., a nadto též (mimo jiné) jeho ústavně zaručené právo na (jinou) ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že správní orgány mu v režimu ustanovení § 5 obč. zák. nařídily vydat jeho bývalé manželce klíče od (blíže označeného a popsaného) bytu, který svého času společně s ní obýval. Protože byt, o který v posuzované věci jde, je bytem v jeho výlučném vlastnictví, pokládá stěžovatel správní rozhodnutí, jak shora jsou označena, nejen za nezákonná, ale také za protiústavní, a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Správní orgány vydaly ústavní stížností napadené rozhodnutí poté, co z písemných vyjádření obou účastníků správního řízení zjistily, že pokojný stav užívání bytu (§ 5 obč. zák.) byl narušen skutečností, že stěžovatel, jinak u bytu užívaného dříve oběma účastníky správního řízení, vyměnil vložku zámku, aniž by své bývalé manželce od nového zámku dal klíče, resp. odkázal ji na zvláštní podmínky, za nichž jí přístup do dříve společného bytu zamýšlel umožnit; posuzováno hledisky ustanovení § 21 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. a s přihlédnutím k tomu, že správní orgán písemná stanoviska obou účastníků řízení pokládal za dostatečná, nelze skutečnosti, že své rozhodnutí vydal bez ústního jednání, jako zákonem přípustného způsobu řízení, nic podstatné vytknout.
Bez ohledu na to je však nepřípustnost ústavní stížnosti dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 zákona); rozhodování správních orgánů v režimu ustanovení § 5 obč. zák. je podmíněno porušením pokojného stavu, má ex lege povahu předběžného rozhodnutí, které se nikterak nedotýká práva domáhat se ochrany u soudu; je-li stěžovatel, jak tvrdí, vlastníkem dotčeného bytu a zasahuje-li jeho bývalá manželka do jeho vlastnictví nepřípustným způsobem, nic mu nebrání v tom, aby o ochranu svého vlastnictví usiloval způsobem zákonem předvídaným (§ 126 odst. 1 obč. zák.), neboť z hlediska zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.
Protože stěžovatel zákonem stanovenou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti nesplnil, bylo o takto podané ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. prosince 2000