Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 22. dubna 2026 č. j. 9 C 227/2022-483, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2026 č. j. 7 Co 28/2026-453, a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 11. listopadu 2025 č. j. 9 C 227/2022-434, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a 1. J. V., 2. Ing. J. P. a 3. M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 11. 2025 č. j. 9 C 227/2022-434, bylo znalci v oboru těžba, odvětví geologie - hydrogeologie, RNDr. J. S., Ph.D., přiznáno za účast na ústním jednání před soudem dne 1. 10. 2025 znalečné ve výši 2 709 Kč.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 1. 2026 č. j. 7 Co 28/2026-453, bylo usnesení okresního soudu ze dne 11. 11. 2025 potvrzeno. Krajský soud v rozhodnutí poukázal na to, že proti znalečnému přiznanému znalci za vypracování posudku stěžovatel brojil již dříve; o tomto vyúčtování bylo rozhodnuto samostatným usnesením okresního soudu ze dne 18. 6. 2024 č. j. 9 C 227/2022-323, a odvolací přezkum tohoto rozhodnutí již proběhl (krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil). V nyní posuzovaném řízení bylo proto předmětem přezkumu výlučně usnesení, jímž bylo rozhodnuto o znalečném za účast znalce u jednání a související náhrady. Stran námitky nepřezkoumatelnosti krajský soud uvedl, že z něj je patrné, z jakých jednotlivých složek se znalečné skládá, za jaké konkrétní úkony bylo znalci přiznáno (účast na jednání, cestovné, náhrada za ztrátu času a stravné) a z jakého právního základu soud při jejich přiznání vycházel a tyto skutečnosti umožňují přezkum správnosti úvah okresního soudu. Krajský soud dále nedovodil, že by byl postup znalce při plnění znaleckého úkolu v rozporu s požadavky § 28 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen "zákon o znalcích"), a nebyl tak dán důvod pro krácení či odepření odměny podle § 31 odst. 5 téhož zákona; ani po zhodnocení obsahu spisu neshledal krajský soud jiné důvody pro snížení znalečného. Podle soudu navíc ani pouhá skutečnost, že znalci bylo kladeno větší množství otázek, sama o sobě nemůže vést k závěru o jeho pochybení při plnění znaleckého úkolu.
4. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 22. 4. 2026 č. j. 9 C 227/2022-483, uložil soud stěžovateli a první vedlejší účastnici (vystupující v řízení jako druhá žalobkyně), aby společně a nerozdílně zaplatili zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem z odvětví geologie - hydrogeologie ve výši 50 000 Kč.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v posuzované věci ignorují nekvalitní postup znalce, jsou mu ochotny za jeho vědomě nekvalitní práci přiznávat odměnu a s ohledem na jeho naprosto svévolný postup i protahovat řízení. Stěžovatel je krácen na svých základních právech zejména tím, že je v řízení neúměrně zatěžován finančními náklady na zálohy pro znalce. Podle stěžovatele navíc nelze připustit, aby znalec, který vědomě odvede nekvalitní práci a zpracuje naprosto vadný znalecký posudek, by za odstraňování vědomých vad a nedodělků měl dostat zaplaceno. Soudem stanovená záloha poskytuje znalci bianko šek na případné náklady a odměnu, aniž by bylo zřejmé, co vše znalec bude požadovat. Stěžovatel poukazuje na to, že znalec jistě při zpracování znaleckého posudku může zpracovat posudek, který bude mít nějaké "vady", které vyjdou najevo po jeho zpracování (což není tento případ). V tomto případě však znalec musel vědět, že jeho znalecký posudek je naprosto vadný, když studoval spis, věnoval se dokumentaci apod. Znalec rozhodl o kopání sondy mimo vyznačené prostory, nechal toto vykopat žalovaným vedlejším účastníkům bez účasti stěžovatele a vedlejší účastnice (žalobkyně) a ještě nikoliv v potřebné hloubce; toto vyplývá i z výslechu znalce u soudu. Stejně tak znalci muselo být již dopředu známo, že nemá odbornou znalost na provedení znaleckého posudku.
6. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že soudy jsou povolány především k ochraně práv osob a v této souvislosti by proto neměly zakládat tuto zjevnou nespravedlnost a poskytovat ochranu někomu, kdo vědomě (vědomě musí vědět) vykonává nekvalitní práci. Stejně tak má stěžovatel za to, že případný preventivní zásah Ústavního soudu může přispět k zabránění takového jednání, které značně přispívá k protahování soudního řízení a zatěžuje stát i ostatní účastníky. Stěžovatel se domnívá, že toto není ojedinělý případ, a tato stížnost tedy přesahuje jeho vlastní zájmy a zásah Ústavního soudu je přípustný.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti v nyní posuzované věci, Ústavní soud vycházel ze subsidiarity ústavní stížnosti, která se projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci pouze po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž zásadně i dosažení rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud proto v této souvislosti opakovaně konstatuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].
9. Stěžovatel brojí mj. proti procesnímu rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady provedení důkazu - znaleckého posudku. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že rozhodnutí týkající se nákladů na provedení důkazu představuje rozhodnutí nemeritorní povahy, kterým nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele a není jím nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude účastníkům řízení uložena také povinnost k zaplacení nákladů řízení (usnesení ze dne 28. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 1005/22, usnesení ze dne 2. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1572/25, usnesení ze dne 19. 5. 2026 sp. zn. III. ÚS 752/26, bod 9). Rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem nepředstavuje konečné rozhodnutí, kterým by byla stěžovateli uložena povinnost k úhradě nákladů řízení. Rozhodnutím o uložení povinnosti složit zálohu na náklady důkazu ani není nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude jednotlivým účastníkům řízení uložena povinnost k zaplacení nákladů řízení a ani rozhodnutí ve věci samé. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.
10. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod (výjimečného) prominutí nepřípustnosti dle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť tento postup je myslitelný pouze v případech doposud neřešených ústavněprávně významných otázek, mezi něž však stěžovatelem předestřené námitky týkající se uložení povinnosti hradit zálohu na provedení důkazu nespadají. Ústavní stížnost podstatně nepřesahuje svým významem zájmy stěžovatele.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů o výši náhrady hotových výdajů a odměny za účast na jednání (tj. znalečného). Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení, k nimž stanovení znalečného bezpochyby náleží, Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (usnesení ze dne 7. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 643/25). V dalších rozhodnutích pak dodává, že rozhodování o znalečném a jeho výši přísluší výhradně soudům (nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3058/13 (N 13/72 SbNU 183). Ústavní přezkum se v takových případech omezuje toliko na dodržení základních ústavních principů výkladu a aplikace práva.
13. Předně je třeba konstatovat, že napadeným usnesením krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o výši náhrady hotových výdajů znalce a odměny za účast na jednání (tj. znalečného), nebylo rozhodováno o stěžovatelových právech či povinnostech. Proto napadeným rozhodnutím do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod ani nemohlo být zasaženo (obdobně například usnesení ze dne 19. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 1281/26, ze dne 4. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 2212/23, ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 136/16, ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05). Rozhodováno bylo výlučně o právech znalce.
14. Na druhou stranu - případné pochybení soudů při stanovení výše znalečného může vést k zásahu do práv stěžovatele nepřímo, bude-li mu s ohledem na výsledek řízení ve věci samé uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Není přitom podstatné, zda by tato povinnost náhrady měla směřovat vůči státu nebo protistraně, popř. zda byla placena ze zálohy případně zaplacené stěžovatelem a nenahrazována. Stěžovatel však v nyní posuzované věci nebrojí proti tomu, že by snad znalecký posudek byl zpracován "nadbytečně či bezdůvodně", ale nesouhlasí s postupem znalce a jeho závěry (na rozdíl od situace ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1281/26). K vypořádání námitek stěžovatele lze přitom odkázat na body 6 a 7 napadeného usnesení krajského soudu, kdy krajský soud sám rozlišuje mezi "využitelností" znaleckého posudku a otázkou splnění povinností znalce při podání znaleckého posudku, přičemž v posuzované věci nedospěl k závěru, že by postup znalce byl při plnění znaleckého úkolu v rozporu s požadavky na něj kladenými příslušnými právními předpisy (viz výše bod 3).
15. Přiznaná částka je navíc bagatelní (celkem jde o částku 2 709 Kč) a již z toho důvodu nedosahuje věc ústavněprávní roviny. Pokud bude soud ze znaleckého posudku vycházet, bude stěžovateli umožněno své námitky k zjištěnému skutkovému stavu uplatnit v opravném prostředku; stejně tak bude moci uplatňovat své námitky spojené s vypracováním znaleckého posudku v případě, že ho bude stíhat povinnost nahradit státu (popř. vedlejším účastníkům) náklady řízení odvozené od znalečného.
16. Ústavní soud na základě uvedeného uzavírá, že napadená rozhodnutí v nyní posuzované věci nepředstavují zjevný exces či libovůli obecných soudů a k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. července 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu