Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LETIDA, s. r. o., sídlem [adresa] Třebíč, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. 23 Cdo 4155/2019-463, II. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2019 č. j. 47 Co 25/2018-411 a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. října 2017 č. j. 6 C 73/2013-371, spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a obce Přibyslavice, sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, popř. jejich označených výroků, a to pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozhodl III. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti výrokům II. a V. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před krajským soudem i okresním soudem, podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením napadeným touto ústavní stížností. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání pouze proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je podle výslovného znění § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), objektivně nepřípustné.
3. Dříve, než Ústavní soud posoudí opodstatněnost ústavní stížnosti, musí se nejprve zabývat naplněním podmínek řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona a contrario.
4. Právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, přičemž podmínky a podrobnosti upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené [viz bod 27 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)].
5. V nyní posuzované věci stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku krajského soudu, přestože podle jednoznačného znění zákona dovolání v uplatněném rozsahu přípustné není. Je-li dovoláním napaden výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, nezbývá Nejvyššímu soudu s účinností ode dne 30. 9. 2017, než je bez dalšího odmítnout. Nejvyšší soud v případě stěžovatelky výslovně uvedl jí nerozporovaný závěr, že napadla rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení. Proto Nejvyšší soud nemohl jinak, než dovolání odmítnout. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu je v souladu s rozhodným zákonným ustanovením a že Nejvyšší soud vyhověl i ústavním požadavkům kladeným na odůvodnění odmítavého rozhodnutí. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
6. K napadeným výrokům rozsudků okresního soudu a krajského soudu: Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Podle § 72 odst. 4 téhož zákona platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti v záhlaví uvedeným výrokům rozsudků okresního soudu a krajského soudu je určující, že Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tedy aniž by toto rozhodnutí záviselo na jeho uvážení. V takovém případě se neuplatní zásada stanovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozsudku krajského soudu ze dne 18. 6. 2019, který je podle výše uvedeného nutno považovat za poslední procesní prostředek, jejž zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní soud zjistil, že rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 8. 8. 2019. Ústavní stížnost stěžovatelky pak byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 4. 2020. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu tak zjevně marně uplynula (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2060/20).
8. Pokud se stěžovatelka cítila "nákladovými" výroky rozsudků okresního soudu a krajského dotčena na svých základních právech (což Ústavní soud, přestože jde pouze o náklady řízení, výjimečně považuje za možné), měla se ústavní stížností včas obrátit na Ústavní soud. Stěžovatelka tak ovšem, ač zastoupena advokátem, neučinila. Podání dovolání, které občanský soudní řád nepřipouští, tak bylo v této věci procesním pochybením, které ve svém důsledku vedlo ke zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti.
9. V důsledku těchto závěrů je třeba ústavní stížnost v části směřující proti napadeným výrokům rozsudků okresního soudu a krajského soudu posoudit jako opožděnou (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3254/18). Ústavní stížnost v této části nelze ani posoudit z hlediska její opodstatněnosti, neboť lhůta k jejímu podání je lhůtou prekluzivní, jak plyne z § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to částečně jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. sdílí jako návrh akcesorický "osud" ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2423/20).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020 Jiří Zemánek v.r. předseda senátu