Odůvodnění
V návrhu, podaném k Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., namítal stěžovatel nesprávnost rozhodnutí obecných soudů, u nichž se domáhal svého práva na vydání věci poté, co byl podle zákona č. 119/1990 Sb., zrušen. Vrchním soudem v Praze dne 10. května 1995 trestní rozsudek spolu s výrokem o propadnutí věcí. Uvedl, že podle jeho přesvědčení soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména práva zakotvená v čl. 1 a 10 Ústavy a v čl. 1, 3, 4 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 13 C 31/97, ze dne 30. června 1997, a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 358/97, ze dne 17. prosince 1997, zrušil. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.]. Ústavní soud po předložení spisu sp. zn. 13 C 31/97 Okresním soudem v Hradci Králové a po jeho přezkoumání se zřetelem na obsah stížnosti shledal návrh zjevně neopodstatněným. Soudy při svém rozhodování vycházely z provedených důkazů, z obsahu zák. č. 119/1990 Sb., a zák. č. 87/1991 Sb. Zákon o soudní rehabilitaci v § 23 odst. 2 stanoví, že podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o propadnutí
III ÚS 121/98-8
majetku nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zák. č. 87/1991 Sb., určující nezbytný postup při uplatnění nároků na vydání věci či poskytnutí finanční náhrady za majetek, který převzal stát na základě rozhodnutí, jež bylo zrušeno podle zák. č. 119/1990 Sb., a také lhůty, v nichž je nutno nárok uplatnit (§ 13 odst. 2, § 5 odst. 1 a 2 citovaného zákona). Takto stanoveným postupem stěžovatel nárok neuplatnil, a proto soudy jeho žalobu na vydání věci důvodně zamítly. Pro výše uvedené byl návrh, v souladu s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnut. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně 6. května 1998
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj
2