III. ÚS 1221/17

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 2. 2017 č. j. 6976/17/5200-10424-709923, neboť má zato, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku také princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost dále stěžovatelka spojila s návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu, a to konkrétně s návrhem na zrušení § 35ca zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb." nebo jen "zákon o daních z příjmů").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že napadeným rozhodnutím zamítlo Odvolací finanční ředitelství odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Středočeský kraj, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2015 ve výši 6 045 Kč, ačkoliv stěžovatelka ve svém daňovém přiznání vykazovala přeplatek ve výši 43 995 Kč. Důvodem tohoto rozdílu byla zákonem stanovená nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na děti poplatníkem, který uplatnil u příjmů podle § 7 nebo podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb. výdaje tzv. paušální sazbou.

3. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství zejména uvedlo, že stanovení podmínek pro uplatnění slev na dani a nároku na daňové zvýhodnění je pouze věcí zákonodárce, který jediný rozhoduje o předmětu, míře a rozsahu daní a podmínkách pro jejich vybírání. Zákonodárcem stanovená jednoznačná kritéria, za nichž je možné či nemožné uplatnit nárok na daňové zvýhodnění, je nezbytné zohlednit při výpočtu daně z příjmů fyzických osob v podaném přiznání. Naopak rozhodování, zda využít možnosti uplatnění paušálních či skutečných výdajů k příjmům ze samostatné výdělečné činnosti nebo nájmu, je výhradní věcí daňového subjektu. Daňový subjekt tak měl zákonnou možnost i právo volby, zda si k příjmům ze samostatné výdělečné činnosti uplatní výdaje procentem z příjmů a následně nesmí podle § 35ca zákona o daních z příjmů uplatňovat daňové zvýhodnění na vyživované děti, nebo si k těmto příjmům uplatní výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení a může pak uplatnit i zvýhodnění na vyživované děti. Rozhodne-li se daňový subjekt pro určitý způsob uplatnění výdajů, nemůže na ně nahlížet pouze izolovaně, ale je povinen respektovat všechny daňové dopady, které taková volba přináší. Na základě výše uvedeného nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky o porušení zásady rovnosti, neboť poplatníci, kteří se dobrovolně rozhodli uplatnit výdaje procentem z příjmů, nejsou ve zcela srovnatelné situaci jako poplatníci, kteří uplatňují a prokazují skutečně vynaložené výdaje. Odvolací orgán se ztotožnil se závěry správce daně, který v souladu s dikcí tehdy platného a účinného § 35ca zákona o daních z příjmů neuznal nárok stěžovatelky na daňové zvýhodnění pro vyživované děti. Stěžovatelka totiž jako daňový subjekt u dílčího základu daně podle § 7 zákona o daních z příjmů uplatňovala výdaje procentem z příjmů podle § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů a dílčí základ daně podle § 7 naposledy citovaného zákona byl vyšší než 50 % z celkového základu daně.

4. Usnesením ze dne 4. 7. 2017 č. j. III. ÚS 1221/17-16 postoupil III. senát Ústavního soudu návrh stěžovatelky na zrušení uvedeného ustanovení k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

5. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 28. 2. 2017 č. j. Pl. ÚS 15/17-79 rozhodlo tak, že: "I. Návrh na vyslovení neústavnosti § 35ca zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017, ve slovech ‚Uplatní-li poplatník u dílčího základu daně podle § 7 výdaje podle § 7 odst. 7 nebo u dílčího základu daně podle § 9 výdaje podle § 9 odst. 4 a součet dílčích základů, u kterých byly výdaje tímto způsobem uplatněny, je vyšší než 50 % celkového základu daně, nemůže [...] b) uplatnit daňové zvýhodnění.?, se zamítá. [...] II. Návrh na vyslovení neústavnosti § 35ca zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017, ve slovech ‚Uplatní-li poplatník u dílčího základu daně podle § 7 výdaje podle § 7 odst. 7 nebo u dílčího základu daně podle § 9 výdaje podle § 9 odst. 4 a součet dílčích základů, u kterých byly výdaje tímto způsobem uplatněny, je vyšší než 50 % celkového základu daně, nemůže [...] a) snížit daň podle § 35ba odst. 1 písm. b),?, se odmítá."

6. Za této situace pak III. senát Ústavního soudu rozhodl usnesením ze dne 5. 3. 2018 č. j. III. ÚS 1221/17-20 o pokračování v řízení o ústavní stížnosti.

Argumentace stěžovatelky

7. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v názoru, že zákonodárce se rozhodl podporovat rodiny s dětmi, respektive osoby s nezaopatřenými dětmi. S účinností od 1. 1. 2013 však byla (vložením § 35ca do zákona o daních z příjmů) možnost uplatnění tohoto zvýhodnění odepřena těm, kteří uplatňují výdaje procentem z příjmů a takto stanovený dílčí základ daně činí více než 50 % z celkového základu daně z příjmu. Není ale podle stěžovatelky zřejmé, proč by způsob uplatňování výdajů některým rodičem měl mít vliv na to, zda jeho děti budou či nebudou státem podporovány. Druhým důvodem neústavnosti § 35ca zákona o daních z příjmů je podle stěžovatelky absurdní podmínka poměru 50 % mezi celkovým základem daně a dílčím základem daně, u něhož byly uplatněny výdaje paušální sazbou. Má-li totiž poplatník pouze příjmy, u nichž uplatnil výdaje paušální sazbou, nemá na daňové zvýhodnění nárok. Má-li však vedle těchto příjmů ještě dostatečně vysoké příjmy, například ze závislé činnosti, nárok na toto zvýhodnění má. Stát tak fakticky více podporuje děti těch, kteří mají vyšší celkové příjmy, než ty, kteří mají menší celkové příjmy. To je však podle stěžovatelky v rozporu s elementární spravedlností. Konečně třetím důvodem neústavnosti § 35ca zákona o daních z příjmů je skutečnost, že takto nastavený mechanismus možnosti, jak získat daňové zvýhodnění nebo slevu na dani vychází z "ostré hranice 50 %". V praxi tak podle stěžovatelky dochází k tomu, že rodina mající dílčí základ daně ze závislé činnosti těsně přes 50 % ve srovnání s celkovým základem daně (když zbývající část základu daně pochází např. ze samostatné výdělečné činnosti), má vyšší čistý příjem i o desítky procent. Takováto situace je podle stěžovatelky neudržitelná, neboť zásadním způsobem ovlivňuje životní úroveň osob, byť výše jejich příjmů je prakticky stejná.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu v podrobnostech body 10. až 16. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/17).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Tyto závěry platí mutatis mutandis též o postavení Ústavního soudu vůči jiným orgánům veřejné moci. Uvedené pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

11. Z rekapitulace uvedené shora plyne, že stěžovatelka se proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství vymezuje jen prostřednictvím jí tvrzené neústavnosti předmětného ustanovení § 35ca zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 30. 6. 2017. Plénum Ústavního soudu přitom toto ustanovení hodnotilo v řízení o kontrole norem, jež vyústilo v nález ze dne 27. 2. 2018 č. j. Pl. ÚS 15/17-79. Návrh na vyslovení neústavnosti citovaného ustanovení byl zčásti zamítnut a zčásti odmítnut, neboť ustanovení § 35ca zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 30. 6. 2017 nepředstavovalo podle názoru Ústavního soudu neústavní zásah do hodnot chráněných ústavním pořádkem, včetně práva na ochranu vlastnictví (respektive majetku) a práva na rovné zacházení.

12. Za dané situace - tedy vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. Pl. ÚS 15/17-79, na jehož odůvodnění III. senát Ústavního soudu zcela odkazuje, a při absenci jakýchkoliv dalších námitek či tvrzení ze strany stěžovatelky, jakož i vzhledem k tomu, že nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, neboť má zato, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku také princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu, a to konkrétně s návrhem na vyslovení protiústavnosti § 35ca zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb." nebo jen "zákon o daních z příjmů").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že napadeným rozhodnutím ze dne 13. 2. 2017 č. j. 6976/17/5200-10424-709923 zamítlo Odvolací finanční ředitelství odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Středočeský kraj, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2015 ve výši 6 045 Kč, ačkoliv stěžovatelka ve svém daňovém přiznání vykazovala přeplatek ve výši 43 995 Kč. Důvodem tohoto rozdílu je zákonem stanovená nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na děti poplatníkem, který uplatňuje u příjmů podle § 7 nebo podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb. výdaje paušální sazbou.

3. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že ústavní stížnost lze podat v zásadě pouze v případě vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Domnívá se však, že v daném případě je naplněna podmínka zakotvená v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodmítnutí ústavní stížnosti přes nevyčerpání opravných prostředků. Nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na děti nedopadá totiž jen na stěžovatelku, ale také na statisíce dalších osob, pokud uplatňují výdaje paušální sazbou podle § 7 nebo podle § 9 zákona o daních z příjmů. Proto stěžovatelka žádá Ústavní soud o přijetí její ústavní stížnosti, i když nevyčerpala všechny opravné prostředky, které by ostatně nemohly zajistit účinnou ochranu jejích práv. V daném případě by totiž správní soudy nemohly postupovat jinak, než přerušit řízení o opravném prostředku stěžovatelky a podat návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 35ca zákona o daních z příjmů (resp. návrh na vyslovení protiústavnosti). Rozdíl by tedy byl pouze v tom, že celá věc by mohla trvat o několik let déle, což není společensky žádoucí.

4. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka ještě upozorňuje, že nedávno byl podle jejích informací přijat zákon, kterým by mělo být ústavní stížností napadené ustanovení zákona o dani z příjmu zrušeno. Proto stěžovatelka navrhuje, "aby Ústavní soud vyslovil nálezem, že ustanovení § 35ca zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2017 je protiústavní".

5. Ačkoli jsou ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (resp. návrh na vyslovení jeho protiústavnosti) dvěma různými procesními návrhy, jsou obsahově propojeny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 738/2000 (N 180/24 SbNU 343); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz], a to do té míry, že podmínkou projednání návrhu na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (resp. návrhu na vyslovení jeho protiústavnosti) je splnění všech podmínek pro věcný přezkum ústavní stížnosti. Pokud by tak ústavní stížnost měla být odmítnuta pro nepřípustnost či pro zjevnou neopodstatněnost, musel by stejný osud následovat i s ní spojený návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Ústavní soud proto nejdříve posoudil, zda zde nejsou dány podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti.

6. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že je-li s ústavní stížností spojen i návrh na zrušení právního předpisu podle § 74 zákona o Ústavním soudu, k jehož aplikaci při vydání napadených rozhodnutích došlo, jsou zpravidla splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti stanovené v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele - rozhodnutí Ústavního soudu tedy bude mít obecný dosah [srov. k tomu přiměřeně např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. 10. 1996 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 30/98 ze dne 13. 10. 1999 (N 137/16 SbNU 27; 243/1999 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 204/96 ze dne 27. 2. 1997 (N 22/7 SbNU 145)].

7. Ústavní stížnost byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo, jak vyžaduje § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů stěžovatelky je přitom i podle Ústavního soudu v dané věci dán, když jak sama stěžovatelka uvádí, využití opravných prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, by v dané věci samo o sobě nemohlo vést k nápravě a věc by tak jako tak musela být předložena Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost jinak splňuje všechny zákonem požadované náležitostí a nelze prima facie soudit, že by byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiného důvodu. Tím ovšem Ústavní soud nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti.

8. Je-li senátu Ústavního soudu předložena ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (respektive s návrhem na vyslovení jeho protiústavnosti), která splňuje všechny procesní předpoklady pro meritorní posouzení, senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přeruší a návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivého ustanovení (resp. návrh na vyslovení jeho protiústavnosti) předloží k projednání plénu Ústavního soudu.

9. Po předběžném posouzení předložené ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu dle § 74 zákona o Ústavním soudu dospěl III. senát Ústavního soudu k závěru, že zde není důvodu, aby byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh odmítnuta na základě ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu. Proto III. senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a s ní spojený návrh na vyslovení protiústavnosti napadeného ustanovení zákona o daních z příjmů postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

10. V řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno poté, co plénum Ústavního soudu rozhodne o připojeném návrhu na vyslovení protiústavnosti napadeného ustanovení zákona o daních z příjmů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil nálezem rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 2. 2017 č. j. 6976/17/5200-10424-709923. Řízení o ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. III. ÚS 1221/17. S návrhem na zrušení uvedeného rozhodnutí se stěžovatelka domáhala rovněž zrušení § 35ca zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

2. Usnesením ze dne 4. 7. 2017 č. j. III. ÚS 1221/17-16 postoupil III. senát Ústavního soudu návrh stěžovatelky na vyslovení neústavnosti uvedeného ustanovení k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno.

3. Plénum Ústavního soudu rozhodlo o návrhu nálezem ze dne 27. 2. 2018 č. j. Pl. ÚS 15/17-79; odpadl tak důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud rozhodl o pokračování v tomto řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2018

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu