Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem [adresa] Liberec XIV - Ruprechtice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2025 č. j. 9 To 72/2024-602 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. října 2024 č. j. 22 T 5/2023-562, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.
4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, pokud se jimi řízení nekončí.
5. Stěžovatelka je v dané trestní věci v postavení poškozené, která ústavní stížností brojí proti všem výrokům odsuzujících rozsudků, přičemž sama uvádí, že v řízení bylo nejvyšší státní zástupkyní podáno dovolání "z obdobných důvodů, z jakých podává stěžovatelka tuto ústavní stížnost". Jak Ústavní soud zjistil z vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství o vyřízení podnětu k podání dovolání ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 NZO 6003/2024-14 "bylo podáno dovolání v neprospěch obviněného" pod sp. zn. 1 NZO 5017/2025. Nejvyšší soud je zásadně povinen chránit základní práva a svobody stěžovatelky stejně jako Ústavní soud (čl. 4 Ústavy). Odmítl-li Ústavní soud v minulosti pro nepřípustnost obdobnou ústavní stížnost proto, že si dovolání podal odsouzený (viz bod 6 a násl. usnesení ze dne 10. 1. 2025 sp. zn. II. ÚS 2853/24), tím spíše je nutné považovat za předčasnou ústavní stížnost, která se podle samotné stěžovatelky opírá o stejné důvody jako dovolání podané v neprospěch obviněného.
6. Nic pak stěžovatelce nebrání po skončení řízení před obecnými soudy podat ústavní stížnost znovu. Opakované podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku vrchního soudu a krajského soudu pak nebude Ústavní soud oprávněn odmítnout pro opožděnost, neboť takový postup by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a byl by porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Je-li nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
7. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj