Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3369/2022-345, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 84 Co 76/2021-294, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2020, č. j. 13 C 343/2006-241, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práv, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že žalobce (J. Č.) je vlastníkem v tomto rozsudku specifikovaného pozemku o výměře 13 m2, jak byl vyměřen v příslušném geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 6. 9. 2002, kdy tento geometrický plán byl ověřen k tomu oprávněným zeměměřickým inženýrem, konkrétně Ing. P. V.. K odvolání stěžovatele jako žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že upřesnil, že nedílnou součástí rozsudku je již zmíněný geometrický plán. Podle krajského soudu okresní soud nepochybil, když provedl mimo jiné důkaz místním šetřením a i na základě toho přesvědčivě vysvětlil, proč v řízení mezi účastníky sporná část pozemku je již od roku 1984 užívána žalobcem, respektive jeho právními předchůdci. Krajský soud se rovněž ztotožnil se závěrem okresního soudu v tom směru, že v rámci řízení bylo prokázáno, že žalobce v průběhu let opakovaně na sporném pozemku budoval odvodňovací systém a tento opravoval, aby zabránil vlhnutí svého domu, a již proto i podle krajského soudu lze dospět k závěru, že byl v dobré víře, že sporná část pozemku je jeho. Proto rovněž krajský soud dospěl k závěru, že žalobce spornou část pozemku vůči stěžovateli vydržel.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. V řízení bylo postupováno správně, bylo-li odkázáno (vzhledem k řízení o určovací žalobě) s ohledem na sporné vlastnictví pozemku na příslušný geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. Již z rozhodnutí okresního soudu je přitom zřejmé, že i okresní soud z tohoto geometrického plánu ve svém rozhodnutí a při formulaci výroku svého rozhodnutí vycházel a odkazoval na něj. Přestože okresní soud výslovně neuvedl, že geometrický plán je součástí jeho rozhodnutí, je to i tak zřejmé. Sporný pozemek byl v řízení zcela jednoznačně určen, neboť geometrický plán, z něhož oba soudy nižších stupňů vycházely, splňoval veškeré zákonem požadované náležitosti. Krajský soud pak postupoval zcela správně, zhojil-li sám formální nedostatek rozhodnutí okresního soudu, který sice z geometrického plánu ve svém rozhodnutí vycházel, nicméně jej následně opomenul formálně učinit součástí rozsudku.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně opakuje námitku, že odvolací soud prováděl důkaz originálem geometrického plánu, byť tento důkaz nikdo nenavrhoval. Ustanovení § 222 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř.") prý přitom doplnění rozhodnutí okresního soudu nepřipouští. Obecné soudy rovněž porušily zásadu prohibitio reformationis in peius [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz)], neboť to byl stěžovatel, kdo odvolání podal, a přesto krajský soud postupoval tak, že v jeho neprospěch doplnil dokazování. V řízení rovněž nebylo možno podle stěžovatele objektivně posoudit, jakou část zemského povrchu měl vlastně žalobce podle svého tvrzení vydržet. Stěžovatel odkazuje rovněž na řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 352/2001 o odstranění plotu na předmětném pozemku, v němž měl soud mimo jiné konstatovat, že rozhodnutí sporu mezi účastníky není možné, dokud nebude objektivně zjistitelná hranice mezi pozemky, kterou je třeba znovu vytýčit. Takováto rozdílnost v soudním rozhodování je podle stěžovatele neakceptovatelná.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní posuzované věci neshledal.
9. K vlastním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
10. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že odvolací soud sám nesprávně provedl důkaz geometrickým plánem, ač takový důkaz nikdo z účastníků v rámci odvolacího řízení nenavrhoval, pak takový argument nemůže podle Ústavního soudu obstát, neboť stěžovatel přehlíží ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř., který soudu umožňuje - za splnění v tomto ustanovení definovaných podmínek - provádět i jiné důkazy než účastníky navrhované.
11. Nepřípadný je rovněž odkaz stěžovatele na § 222 odst. 2 o. s. ř., neboť v nyní hodnocené věci nenastala situace, že by snad okresní soud v rámci svého rozhodnutí opomněl rozhodnout o některé části předmětu řízení, jak to má na mysli právě odkazované zákonné ustanovení.
12. Krajský soud ve věci stěžovatele neporušil ani zákaz rozhodnutí k horšímu, což ostatně vyplývá již ze samotné okolnosti, že výrokem svého rozsudku rozhodnutí okresního soudu potvrdil; na tom nic nemění skutečnost, že ve výroku napravil formální vadu, když konstatoval, že součástí rozsudku okresního soudu je rovněž příslušný geometrický plán. Ostatně právě k námitkám stěžovatele vážícím se k porušení zákazu rozhodnutí k horšímu nebo ve vztahu k omezení možnosti doplňovat dokazování v rámci odvolacího řízení lze rovněž konstatovat, že i kdyby se snad měl uplatnit výklad, který prosazuje stěžovatel (nikoliv správně), v jeho případě by to vedlo toliko k tomu, že by odvolací soud rozhodnutí okresního soudu výhradně pro jeho formální pochybení zrušil s tím, že okresní soud by sám součástí svého rozhodnutí učinil uvedený geometrický plán a jinak by musel rozhodnout zcela stejně, když žádné jiné pochybení v jeho rozhodnutí ani krajský soud neshledal.
13. V napadených rozhodnutích je rovněž dostatečně vysvětleno, že předmětný geometrický plán splňuje všechny zákonné náležitosti. Díky němu je předmět řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, natolik určitý, že o nezaměnitelnosti pozemku, vůči němuž se žalobce úspěšně domohl určení vlastnictví na základě vydržení, nepanují ani podle Ústavního soudu žádné relevantní pochyby.
14. Neobstojí konečně ani argument stěžovatele, že v jiném řízení před obecnými soudy, týkajícím se obdobného sporného sousedního území mezi stěžovatelem a žalobcem (respektive mezi jejich právními předchůdci) měl okresní soud konstatovat, že rozhodnutí v rámci řízení o odstranění plotu není možné, dokud nebude - jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí - objektivně zjištěná hranice mezi dotčenými pozemky. I ze stěžovatelem zvolené formulace možno podle Ústavního soudu dovodit, že i okresní soud ve stěžovatelem odkazovaném řízení (pokud tedy ze stěžovatelem uváděných tvrzení bude Ústavní soud vycházet) uzavřel, že hranice mezi předmětnými pozemky sice v rámci jeho řízení nebyla zjištěna, ale na druhou stranu i v tomto řízení měl okresní soud na to, že je minimálně zjistitelná. V řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, přitom byl průběh sporné hranice mezi sousedními pozemky žalobce a stěžovatele dostatečně zjištěn. Proto nelze bez dalšího vycházet z toho, že výsledky řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, a řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 13 C 352/2001, jsou a priori rozporné, jak naznačuje stěžovatel.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy v dané věci své závěry přesvědčivě vysvětlily a lze je považovat za ústavně souladné. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu