Plný text
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. V. P., zastoupeného JUDr. J. T., advokátkou, směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2000, čj. 4 To 641/2000-397,
t a k t o :
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel podal dne 22. 2. 2001 Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 26. 2. 2001. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2000, čj. 4 To 641/2000-397, s tvrzením, že jím byla porušena, blíže nespecifikovaná, navrhovatelova základní práva.
Navrhovatel odůvodnil ústavní stížnost tím, že Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 25. 5. 2000, čj. 1 T 235/99-364, zprostil navrhovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona. Proti tomuto rozsudku podali jak navrhovatel, tak státní zástupce odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně podle § 260 trestního řádu zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření; věc dosud nebyla pravomocně rozhodnuta. Podle názoru navrhovatele napadený rozsudek vybočuje z ust. § 260 trestního řádu a soud mu tedy neposkytl potřebnou ochranu.
Ve smyslu § 35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle § 72 odst. 1 písmeno a) citovaného zákona, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou tedy v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci.
Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelových práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.)v rámci činnosti a v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu.
V daném případě se napadené rozhodnutí týká té části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci přezkoumávání celého konečného rozhodnutí o právech a povinnostech navrhovatele. Jestliže tedy navrhovatel napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dosud nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný, odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2001