Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 2. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele L. S., zastoupeného JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2011 č. j. 2 As 34/2011-28, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2011 č. j. 57 A 17/2010-16, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel namítl, že soudní poplatek zaplatil a Krajskému soudu v Brně zaslal originál usnesení, jímž byl k jeho zaplacení vyzván, s vylepenými kolky ve lhůtě soudem stanovené. Přiznává, že omylem adresoval tuto písemnosti Krajskému soudu v Brně, Husova 15 (obchodní úsek), nikoliv na adresu [adresa] (správní úsek). Potud souhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu, nicméně dle jeho přesvědčení v ostatním řádné doručení dokladu o zaplacení soudního poplatku prokázal. V důsledku opačného názoru Nejvyššího správního soudu, založeného dle stěžovatele na formalistické argumentaci, se cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu, zakotveném v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, pročež se domáhá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu předmětného usnesení se podává, že svou úvahu Nejvyšší správní soud založil na obecném předpokladu, dle něhož existují-li konkrétní indicie, z nichž by bylo možno dovozovat, že k zaplacení soudního poplatku s určitou mírou pravděpodobnosti došlo, upřednostňuje zásadně meritorní projednání věci. V daném případě dospěl k závěru, že tuto potřebnou míru pravděpodobnosti nicméně nezjistil. Vycházeje ze smyslu povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) a takto i legitimního požadavku na záruce alespoň minimální úrovně kvality úkonů činěných ze strany zastoupeného účastníka řízení, hodnotil potom právě pod aspektem této okolnosti věrohodnost dokladů předložených stěžovatelem k prokázání, že poplatek byl skutečně řádně zaplacen. V tomto ohledu konstatoval, že z předloženého poštovního podacího archu je patrno, že zásilka byla dne 6. 12. 2010 odeslána na adresu "Krajský soud Brno, Husova 15, [PSČ obec]", to znamená na chybnou adresu. Ve skutečnosti totiž sídlí správní úsek Krajského soudu v Brně na adrese [adresa] a na adrese [adresa] se nachází úsek obchodní. Dodal, že informace o správné adrese úseku správního soudnictví přitom stěžovateli, resp. jeho zástupci, musela být dobře známa, a to již proto, že žaloba byla dne 17. 2. 2010 podána poštou na správnou adresu krajského soudu Rooseveltova 16 a rovněž na doručence shora citovaného usnesení krajského soudu č. j. 57 A 17/2010-7 je jako odesilatel uveden Krajský soud v Brně, Rooseveltova 16. Co do konečného úsudku uzavřel, že v daném případě, kdy sám stěžovatel uvádí, že krajský soud předmětný doklad prokazující zaplacení soudního poplatku neobdržel, má za to, že stěžovatel, zastoupený profesionálním advokátem, neprokázal zaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě. Na podporu tohoto závěru konstatoval, že možnost, že by tento advokát učinil tak triviální chybu a odeslal potvrzení o zaplacení poplatku na chybnou adresu, byť dřívější komunikace s krajským soudem probíhala na správnou adresu, a navíc tato zásilka by se vinou přepravce ztratila, se proto jeví jako nanejvýš nepravděpodobná. Takto koncipované odůvodnění z pohledu požadavků ovládajících právo na soudní ochranu dle přesvědčení Ústavního soudu znaky svévole nevykazuje a co do skutkových podkladů odpovídá i obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 57 A 17/2010. Napadené rozhodnutí je v přiměřeném rozsahu řádně, vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného uvedenými skutkovými okolnostmi dostatečně odůvodněno a z kautel ústavnosti tudíž nevybočuje. Z toho důvodu lze (stěžovatelem kritizovaný) konečný úsudek Nejvyššího správního soudu chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu