Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 16 Kss 7/2022-48, a rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2023, č. j. MSP-8/2023-OPAJ-SO/5, za účasti Nejvyššího správního soudu a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a ministra spravedlnosti, kterými byla podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") dočasně zproštěna výkonu funkce soudkyně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a též práv zaručených čl. 21 odst. 4 a čl. 28 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, podal předseda Okresního soudu v Mělníku Nejvyššímu správnímu soudu (jako soudu kárnému) návrh na zahájení kárného řízení se stěžovatelkou. Za spáchání v kárném návrhu blíže popsaného kárného provinění bylo navrženo uložení kárného opatření odvolání z funkce soudkyně podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích. Stěžovatelka přitom byla již rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2022, č. j. 16 Kss 6/2021-129, pravomocně uznána vinnou kárným proviněním a bylo jí uloženo kárné opatření. Nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti byla stěžovatelka dočasně zproštěna výkonu funkce soudkyně, a to na dobu do pravomocného skončení kárného řízení. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byly námitky stěžovatelky proti rozhodnutí ministra spravedlnosti zamítnuty.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že již před podáním prvního kárného návrhu byla několikrát kontaktována předsedou Okresního soudu v Mělníku a též předsedou Krajského soudu v Praze ohledně projednání jejího dalšího působení v justici a cítila se proto být pod tlakem. Následně byl proti stěžovatelce podán druhý kárný návrh (kdy toto kárné řízení je předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti), a to za neustálého přesvědčování ze strany nadřízených o rezignaci na svoji funkci. Proti stěžovatelce byly opakovaně činěny kroky, jež vedly ke ztížení jejích pracovních podmínek. S ohledem na krátkost podání mezi jednotlivými kárnými návrhy bylo stěžovatelce znemožněno, aby odstranila průtahy v řízeních, za něž byla uznána vinnou v rámci prvního kárného řízení. Obrana stěžovatelky je nyní ztížena i tím, že stěžovatelka nemá přístup ke spisům, z nichž jsou odvozována kárná provinění. Kárný navrhovatel je tak nepřípustně zvýhodněn. Stěžovatelka rovněž namítá, že napadená rozhodnutí (tzn. dočasné zbavení funkce) jsou v rozporu se zájmy účastníků řízení na tom, aby byla jejich věc co nejrychleji rozhodnuta. Závěrem stěžovatelka uvádí, že se jedná o de facto vynucovanou generační obměnu soudců, která následuje trend omlazení justice. Na starší soudce je vyvíjen nátlak a ti mnohdy podlehnou a na svoji funkci "bez boje" rezignují. Takový postup je přinejmenším nedůstojný a stěžovatelka v něm spatřuje i přesah vlastních zájmů, kdy argumentuje trojgeneračním složením justice. Proto navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí zrušena.
4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh kárného řízení jsou účastníkům řízení známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
5. Napadené rozhodnutí kárného soudu je rozhodnutím o námitkách proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o dočasném zproštění výkonu funkce soudkyně, přičemž toto rozhodnutí je ze svojí povahy dočasné - do rozhodnutí soudu o kárném návrhu ministra. V době podání ústavní stížnosti nebylo ve věci stěžovatelky meritorně rozhodnuto, věc tedy není před kárným soudem pravomocně ukončena.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížností se tak lze domáhat ochrany základních práv a svobod v zásadě jen proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Tyto podmínky jsou ale splněny i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele, a která tvoří samostatnou a uzavřenou část řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
7. V tomto ohledu je rozhodnutí ministra spravedlnosti (ve spojení s rozhodnutím kárného soudu o námitkách) rozhodnutím dočasné povahy, které je však zásadní z hlediska subjektivních práv soudkyně [náleží jí po dobu zproštění výkonu funkce jen 50 % platu podle § 100 odst. 2 zákona o soudech a soudcích); je zasaženo její právo na nerušený výkon veřejné funkce podle čl. 21 odst. 4 Listiny ve spojení se zárukou nezávislosti soudce]. O těchto otázkách přitom kárný senát již v dalším řízení opětovně nerozhoduje: v případě zániku funkce soudce již nejsou řešeny vůbec; v opačném případě dochází k doplacení zbývající části platu, dočasné omezení výkonu funkce však z povahy věci zpětně řešeno být nemůže. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí o dočasném zproštění z funkce tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení a jsou zároveň způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky.
8. Jakkoliv však Ústavní soud dospěl k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti, po posouzení jejího obsahu a napadených rozhodnutí uzavřel, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ke kárnému řízení se soudci v minulosti uvedl, že čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje i právo na nerušený výkon veřejné funkce soudce včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce [nálezy ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06 (N 159/42 SbNU 305), a ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/07 (N 14/48 SbNU 145)]. Kárné soudy musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu.
10. Namítá-li však stěžovatelka zásah do práva na rychlé rozhodnutí věci, resp. na rozhodnutí v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jde o právo, které náleží účastníkům řízení, nikoliv samotnému soudci (srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 11/15). Tato námitka proto nemá žádnou relevanci v řízení o této ústavní stížnosti.
11. Stěžovatelka svoji další obranu založila na tvrzení o údajné účelovosti samotného kárného návrhu i rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu funkce. Tuto účelovost spatřuje v cíli "generační obměny soudů", které má být dosahováno právě kárnými řízeními vedenými proti služebně nejstarším soudcům. Konkrétní skutková tvrzení a důvody kárného návrhu a rozhodnutí ministra spravedlnosti však stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybnila. Za tohoto stavu proto podle přesvědčení Ústavního soudu Nejvyšší správní soud nepochybil, zamítl-li její námitky uplatněné proti předchozímu rozhodnutí ministra spravedlnosti. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti totiž hodnotí zdejší soud jako spíše spekulativní a značně paušalizující (viz zejména tvrzení o snaze "omladit justici" a dovozovaný přesah vlastních zájmů stěžovatelky) a postrádající konkrétní ústavněprávní relevantní výhrady, které by se opíraly o okolnosti posuzované věci. Navíc za situace, kdy napadená rozhodnutí jsou svojí povahou pouze dočasná, jak již bylo zmíněno shora.
12. Závěrem lze shrnout, že záruka nezávislosti soudů a soudců a požadavek fungování soudní moci se projevují v potřebě zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví (§ 118 zákona o soudech a soudcích). Podle čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky platí, že soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu. Relativní povaha ústavní záruky neodvolatelnosti soudců plyne především z kárné odpovědnosti soudců, kterou stanoví zákon.
13. V posuzované věci však zákonem předvídané podmínky pro rozhodnutí o dočasném zproštění stěžovatelky funkce soudkyně byly dány, což také Nejvyšší správní soud náležitě vysvětlil a velmi pečlivě odůvodnil, přičemž zejména zdůraznil, že se kárný navrhovatel věnuje skladbě agendy stěžovatelky v posledních letech systematicky, nicméně postupně přijímaná opatření (odebrání specializace, podstatné snížení nápadu v rejstříku "T") zatím nevedla k odstranění průtahů v jí vedených řízeních a vyvarování se chyb v některých řízeních.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu