III. ÚS 1312/23

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to buď jako celku, anebo alespoň v rozsahu výrokových částí, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině, anebo v rozsahu výrokových částí, jimiž obecné soudy rozhodly o nároku na náhradu škody, kterou měl stěžovatel jemu za vinu kladenou trestnou činností způsobit. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 37 odst. 3, čl. 36, čl. 11, čl. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), jehož se dopustil - zjednodušeně řečeno - tím, že při opakovaném uzavírání smluv z oblasti životního pojištění, resp. úrazového pojištění, pojišťovnám uváděním hrubě zkreslených údajů (resp. zatajováním podstatných údajů) zamlčel skutečný počet již uzavřených pojištění tohoto druhu (s obdobným předmětem pojištění), a tak nové pojistné smlouvy s ním byly uzavírány ze strany pojišťoven při zohlednění nižšího počtu pojistných smluv, než které měl stěžovatel již uzavřeny. Kdyby ovšem poškozeným pojišťovnám sdělil pravdivé a úplné údaje o svém dosavadním pojištění, tyto by s ním nové pojištění buď vůbec neuzavřely, anebo muselo by se tak stát za jiných (speciálních) podmínek. Stěžovatel byl odsouzen podle § 210 odst. 4 a § 67 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 80 000 Kč. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") uložena povinnost nahradit poškozeným Uniqua pojišťovna a. s. škodu ve výši 34 483 Kč a společnosti Kooperativa pojišťovna a. s. škodu ve výši 223 280 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu pak byla poškozená Uniqua pojišťovna a. s. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení o náhradu škody ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání stěžovatele zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rovněž nyní napadeným usnesením. Krajský soud konstatoval, že orgány činné v trestním řízení respektovaly právo stěžovatele na obhajobu, když okresní soud v dané věci provedl dokazování v rozsahu, který postačuje pro rozhodnutí respektující základní zásady ovládající trestní řízení; okresní soud tedy postupoval tak, že byl v dané věci zjištěn skutkový stav, o kterém nevznikly důvodné pochybnosti. Provedené dokazování je tak možno považovat za úplné s tím, že okresní soud hodnotil zjištěné důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž skutkové i právní závěry okresního soudu jsou správné a mají oporu v provedeném dokazování.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovolací námitky stěžovatele podřaditelné pod zákonem předvídané dovolací důvody neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými a jiné dovolací námitky nebylo možno podřadit pod žádný důvod dovolání předvídaný zákonem, přičemž nebylo ani v předchozích fázích řízení zjištěno porušení základních práv stěžovatele.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepředvídatelná a představují porušení principu rovnosti před zákonem. Stěžovatel přitom odkazuje na jiná rozhodnutí civilních soudů, vydaná v řízeních, v nichž se pojišťovny rovněž domáhaly náhrady škody v podobě jimi vyplaceného pojistného, přičemž soudy podle stěžovatele rozhodly na základě zcela jiných principů. Obecné soudy se rovněž v dané věci nedostatečně zabývaly spoluzaviněním poškozených pojišťoven na vzniku eventuální škody, když v tomto rozsahu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněna. Pokud pak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůrazňoval rozdíl mezi nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a náhradou škody, pak se podle stěžovatele jedná o argument překvapivý, na nějž nemohl dostatečně reagovat. Obecné soudy rovněž ve stěžovatelově věci těžko mohly rozhodnout o jeho povinnosti k náhradě škody, když ani vyjádření poškozených pojišťoven nebylo jednoznačné v tom, zda by za okolností, kdyby měly informace o pojištění stejného rizika ze strany stěžovatele, se stěžovatelem nové pojistné smlouvy vůbec neuzavřely, anebo zda by je sice uzavřely, ale za jiných podmínek. S takovým argumentem se údajně Nejvyšší soud vůbec nevypořádal. Zcela opomenuta přitom byla i role pojišťovacího makléře, který se stěžovatelem pojistné smlouvy, z nichž je dovozována trestná činnost, uzavíral. Obecné soudy prý rovněž nezohlednily, že i vzdor stěžovatelem uváděným údajně nepravdivým nebo neúplným údajům byly pojistné smlouvy platně uzavřeny a pojišťovny pochybily mimo jiné v tom, že nevyužily svého práva podle nich neplnit a od těchto smluv odstoupit. Nejvyšší soud prý stěžovatele v napadeném rozhodnutí zesměšňoval, když se v rámci odůvodnění rozhodnutí o jeho argumentaci vyjadřoval jako o "nářcích". Tím postupoval nedovoleným způsobem.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá naopak stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že tento v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnil před obecnými soudy, a tyto se s nimi náležitě vypořádaly, když - na rozdíl od stěžovatele - považuje Ústavní soud (zejména) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za velmi instruktivní, snažící se důsledně vypořádat každou jednotlivou úvahou stěžovatele, přičemž odůvodnění je rovněž kontextuální a jde dokonce nad rámec dovolací argumentace stěžovatele. V dané souvislosti je pak v napadených rozhodnutích vysvětleno, že na stěžovatelovu věc nelze bez dalšího uplatňovat závěry civilních soudů, pokud se tyto zabývaly nárokem pojišťoven na vrácení jimi vyplaceného pojistného. Jak obecné soudy v této souvislostí zdůraznily, podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí je posouzení trestné činnosti stěžovatele a nikoliv jen posouzení podmínek pro eventuální vrácení již vyplaceného pojistného. K tomu pak Nejvyšší soud ještě doplnil, že v dané věci nemohou zcela obstát úvahy stěžovatele ohledně neplatnosti pojistných smluv či odstoupení od nich ze strany poškozených pojišťoven, neboť - zjednodušeně řečeno - stěžovatelem uváděné nepravdivé (neúplné) údaje se netýkaly samotných pojistných událostí (což by důvodem pro odstoupení být mohlo), ale týkaly se podmínek, za nichž k uzavření pojištění vůbec došlo. Pro omezení nároku na náhradu škody ve vztahu k poškozeným pojišťovnám by naopak - jak opět vysvětlil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud - bylo podstatné, pokud by poškozené pojišťovny stěžovateli jím požadované plnění poskytovaly i přes vědomost z jejich strany, že stěžovatel při uzavírání pojistných smluv uvedl nepravdivé (neúplné) údaje. Tak tomu však v nyní posuzované věci zjevně nebylo, neboť pojišťovny se o trestné činnosti stěžovatele dozvěděly až s několikaletým zpožděním od doby, co stěžovateli naposledy jím požadované pojistné vyplatily.

10. Obecné soudy se také podrobně věnovaly stěžovateli namítanému spoluzavinění ze strany poškozených pojišťoven, když k tomu uvedly, že takto by bylo možno uvažovat jedině v případě, že by bylo zjistitelné, že se poškozené instituce chovaly krajně neopatrně. Tak tomu ale opět zjevně nebylo, a proto je nepřípadný i stěžovatelův argument uváděný v ústavní stížnosti, že pojistné smlouvy s ním uzavírali zástupci poškozených pojišťoven.

11. Zjevně také není správné ani východisko stěžovatele, že v dané trestní věci bylo vlastně sporné, zda lze za škodu považovat celou částku stěžovateli vyplaceného pojistného; jedna z poškozených pojišťoven totiž měla uvést, že by za určitých okolností i při opakovaném pojištění stěžovatele vůči stejnému riziku s ním novou pojistnou smlouvu mohla uzavřít. V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud vysvětlil, že se ze strany pojišťovny jednalo o pouhou hypotetickou úvahu, která však na rozsah stěžovatelem způsobené škody nemůže mít přímý vliv.

12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak podle Ústavního soudu nelze považovat ani za překvapivé v tom, vysvětluje-li Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí rozdíl, že ve stěžovatelem odkazovaných civilních rozhodnutích obecné soudy spíše posuzovaly nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdežto ve věci stěžovatele se jednalo o náhradu škody, kterou stěžovatel způsobil jím páchanou trestnou činností.

13. Ústavní soud tak ve skutečnosti může do určité míry přisvědčit jen jediné námitce stěžovatele, a to, pokud upozorňuje, že se Nejvyšší soud v odst. 22 svého rozhodnutí o argumentaci stěžovatele vyjádřil jako o "nářcích". Takový slovní obrat jistě v dané souvislosti nebyl vhodný, nicméně toto formální pochybení nemůže na správnosti a tím i ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci ničeho změnit, když zcela ústavně akceptovatelná jsou i rozhodnutí, která řízení o dovolání stěžovatele předcházela.

14. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy v dané věci podle jeho mínění své závěry přesvědčivě vysvětlily a lze je považovat za spravedlivé. Proto Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2023

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu