Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. H., zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026 č. j. 28 Cdo 429/2026-700, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2025 č. j. 29 Co 190/2025-670 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. prosince 2024 č. j. 28 C 187/2011-624, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a dále a) hlavního města Prahy, sídlem [adresa] Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, a b) Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se právní předchůdce stěžovatelky a další oprávněná osoba žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011 č. j. PÚ 233/91/5 v části, v níž nebylo vyhověno jejich restitučnímu nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). V průběhu řízení vstoupila stěžovatelka do řízení jako právní nástupkyně původního žalobce. V témže řízení bylo rozhodováno také o žalobě vedlejšího účastníka a) proti části rozhodnutí pozemkového úřadu, kterou byly oprávněným osobám některé pozemky vydány.
3. Restituční nárok se týkal původní zemědělské usedlosti "X". Usedlost historicky tvořilo více objektů; v 80. a 90. letech minulého století byla většina původních objektů odstraněna a na jejich místě vznikl nový soubor budov označovaných jako A1, A2, B1, B2 a B3. Pouze budova A1 nebyla postavena nově, ale vznikla rekonstrukcí původní obytné budovy.
4. Ve věci bylo obecnými soudy rozhodováno opakovaně. Budova A1 již byla dříve stěžovatelce a další oprávněné osobě v příslušném spoluvlastnickém rozsahu vydána. Po předchozím průběhu řízení zůstalo sporné, zda má být stěžovatelce vydán spoluvlastnický podíl ke zbývající části pozemku parc. č. X1 v katastrálním území D., na níž se nacházejí objekty A2, B1, B2 a B3, a zda je stěžovatelka spoluvlastnicí částí pozemků přiléhajících k těmto stavbám.
5. Předchozí rozhodnutí obecných soudů byla v nyní rozhodném rozsahu zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1034/23 (N 56/123 SbNU 133). Ústavní soud obecným soudům vytkl nedostatečné posouzení výluk z naturální restituce podle zákona o půdě, zejména s ohledem na charakter objektů A2, B1, B2 a B3 a na jejich možnou využitelnost k zemědělské výrobě.
6. Po vrácení věci obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k pozemku parc. č. X1 v rozsahu, v němž jí nebylo dříve vyhověno. Dále rozhodl, že stěžovatelka není v rozsahu id. 1/4 vlastnicí geometrickým plánem vymezených pozemků parc. č. X2, X3, X4 a X5. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že objekty A2, B1, B2 a B3 jsou nové samostatné věci v právním smyslu, nejsou součástí budovy A1 a nejsou využitelné k zemědělské výrobě. Přilehlé části pozemků považoval za nezbytné k užívání staveb, které stěžovatelce vydány nebyly.
7. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu o existenci restitučních výluk, o samostatnosti jednotlivých staveb, o nemožnosti zemědělského využití objektů A2, B1, B2 a B3 i o nevydatelnosti přilehlých ploch nezbytných k provozu těchto staveb. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí ve třech vzájemně propojených okruzích. Zaprvé namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání přepjatě formalisticky. Nejvyšší soud podle ní sice připomněl, že výluky z naturální restituce představují výjimku, mají být vykládány restriktivně, přednost má naturální restituce a při použití § 11 zákona o půdě je třeba zohlednit proporcionalitu, tato východiska však důsledně neaplikoval. Její dovolací argumentaci podřadil pod rovinu skutkovou, přestože namítala nesprávné právní posouzení zjištěného stavu, zejména právní význam provozní a dispoziční provázanosti objektů, jejich kvalifikaci jako samostatných věcí oproti přístavbám či navazujícím stavebním částem zachovalé budovy A1 a rozsah ploch bezprostředně souvisejících a nezbytně nutných k provozu stavby.
9. Zadruhé stěžovatelka namítá, že obecné soudy ústavně přijatelně nevysvětlily právní význam provozní a dispoziční provázanosti objektu A1 a objektu B. Podle stěžovatelky nejde pouze o technickou vazbu, nýbrž o vazbu bezprostředně provozní a dispoziční. Patro objektu A1 je podle ní přístupné pouze přes schodiště objektu B a v nevydaných objektech jsou umístěny klíčové části inženýrských sítí, konkrétně hlavní uzávěr vody a hlavní rozvodná elektrická skříň. Tyto okolnosti mají podle stěžovatelky zásadní právní význam pro posouzení, zda lze objekty skutečně pokládat za zcela samostatné věci a zda lze bez dalšího uzavřít, že vydáním samotné budovy A1 nevznikne stav znemožňující reálný výkon vlastnického práva.
10. Zatřetí stěžovatelka tvrdí, že deklarovaný restriktivní výklad restitučních výluk nebyl v projednávané věci skutečně použit. Podle ní soudy v její neprospěch rozšířily nevydatelnost nejen na zastavěné části, ale i na přilehlé plochy považované za nezbytně nutné k provozu staveb, aniž přesvědčivě vysvětlily, proč právě v tomto rozsahu musí restituční nárok ustoupit. To se podle stěžovatelky týká i podílu na přístupové cestě, který je pro skutečný výkon spoluvlastnického práva k vydané budově zásadní. Ve skutečnosti tak podle ní nebyl použit restriktivní, nýbrž extenzivní výklad výluky, opřený o současný stav a využití objektů vedlejšími účastníky. O to závažnější je podle stěžovatelky tato vada v situaci, kdy Ústavní soud již dříve v této věci vytkl obecným soudům nedostatečné posouzení výluk z restituce a požadoval nové, důsledné posouzení věci.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. V projednávané věci je podstatné, že nyní napadená rozhodnutí byla vydána po nálezu sp. zn. III. ÚS 1034/23, v němž Ústavní soud neuložil obecným soudům, aby restitučnímu nároku stěžovatelky v nyní sporném rozsahu vyhověly. Uložil jim však, aby znovu a důsledně posoudily výluky z naturální restituce podle zákona o půdě, zejména s ohledem na charakter objektů A2, B1, B2 a B3 a na jejich možnou využitelnost k zemědělské výrobě v širším smyslu. Ústavní soud proto nejprve posuzoval, zda obecné soudy závazný právní názor Ústavního soudu dodržely - dospěl k závěru, že ano.
14. Obvodní soud po kasačním zásahu doplnil dokazování zejména místním šetřením a znaleckým posudkem k využitelnosti objektů A2, B1, B2 a B3 k zemědělské činnosti. Na základě takto doplněného dokazování uzavřel, že původní zemědělské objekty zanikly, na jejich místě byly po přechodu vlastnictví na stát vystavěny nové objekty A2, B1, B2 a B3, které nejsou součástí budovy A1 a jejichž současné technické a hygienické parametry neumožňují využití k zemědělské výrobě (body 69 až 72 a 82 až 95 rozsudku obvodního soudu, bod 17 rozsudku odvolacího soudu a body 20 a 23 usnesení Nejvyššího soudu). Nešlo tedy o pouhé formální zopakování dřívějších závěrů. Obecné soudy znovu posoudily právě ty otázky, jejichž nedostatečné posouzení jim Ústavní soud v předchozím nálezu vytkl.
15. Obecné soudy se rovněž dostatečně zabývaly stěžovatelčinou argumentací o provozní a dispoziční provázanosti objektu A1 s objekty B1 až B3. Obvodní soud při místním šetření ověřil dispoziční umístění objektů, jejich faktické využití, umístění technického zázemí v části objektu B i propojení objektů B1, B2 a B3 s objektem A1. Zároveň vyložil, proč ze zjištěných technických a provozních vazeb nedovodil, že by objekty A2 a B1 až B3 byly součástí budovy A1 nebo že by budova A1 nemohla fungovat samostatně (zejména body 43, 69 až 72 rozsudku obvodního soudu). Odvolací soud pak poukázal mimo jiné na to, že vodovodní a elektrické vedení lze upravit ve více variantách a že přisvědčení opačné argumentaci by znamenalo popření reálnosti samostatného vydání budovy A1 (bod 22 rozsudku odvolacího soudu). Tyto úvahy nejsou z ústavního hlediska zjevně nepřiměřené.
16. Neopodstatněná je také námitka, že soudy pouze deklarovaly restriktivní výklad restitučních výluk, ale ve skutečnosti jej nepoužily. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy nerozšířily výluku z naturální restituce bez dalšího na celý areál, nýbrž samostatně posuzovaly vydatelnost jednotlivých staveb a pozemků. Ve vztahu k objektům A2, B1, B2 a B3 vycházely zejména z § 11 odst. 4 zákona o půdě, zatímco ve vztahu k pozemku parc. č. X1 a k přilehlým částem pozemků z § 11 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Jejich závěr tak nebyl založen jen na současném vlastnictví či užívání objektů vedlejšími účastníky, jak namítá stěžovatelka, ale na posouzení zákonných překážek vydání ve vztahu ke konkrétním nemovitostem. Ústavní soud proto neshledal, že by obecné soudy použily restituční výluky způsobem odporujícím jejich restriktivnímu pojetí.
17. Stejně tak nelze za ústavně neudržitelný označit závěr o nevydatelnosti přilehlých částí pozemků. Obvodní soud vycházel z toho, že jde o části pozemků bezprostředně související se stavbami, které stěžovatelce vydány nebyly, a že jsou nezbytné k jejich užívání, údržbě a případným opravám (bod 96 rozsudku obvodního soudu). Nejvyšší soud připomněl, že podle ustálené rozhodovací praxe může být překážkou vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě i funkční souvislost přilehlých pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (bod 19 usnesení Nejvyššího soudu). Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy použily restituční výluku nepřiměřeně extenzivně.
18. Konečně, ústavněprávní pochybení neshledal Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud neodmítl dovolání bez věcné reakce na podstatu stěžovatelčiny argumentace. Vyšel z toho, že posouzení funkční souvislosti nemovitostí, samostatnosti staveb a rozsahu pozemků bezprostředně souvisejících se stavbami je právní úvahou úzce spjatou s konkrétními skutkovými okolnostmi věci a že závěry soudů nižších stupňů nejsou zjevně nepřiměřené (body 22 a 23 usnesení Nejvyššího soudu). Přepjatý formalismus proto nelze Nejvyššímu soudu vytýkat.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. července 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu