III. ÚS 1323/13

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v trestním řízení v jeho věci. 2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "nalézací soud") ze dne 8. 12. 2011 č. j. 50 T 12/2011-983 uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a 3 (skutek č. 1), přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (skutek č. 2). Nalézací soud vzal u skutku č. 1 za prokázané, že (stručně řečeno) stěžovatel dne 24. 10. 2010 prudce zastavil u přechodu pro chodce, po němž přecházel poškozený, v důsledku čehož do jeho vozidla zezadu narazilo další vozidlo. Stěžovatel v reakci na to vyběhl za poškozeným, který se při chůzi opíral o hůl a s rozběhem do něho zezadu prudce strčil. Poškozený upadl a utrpěl zranění, v důsledku nichž dne 16. 11. 2010 během hospitalizace zemřel. U skutku č. 2 bylo prokázáno, že stěžovatel dne 16. 6. 2010, po předchozí dopravní kolizi s poškozenou, na ni nejdříve troubil a opakovaně svým vozidlem narážel do jejího vozidla a po tom, co oba vystoupili, do ní strčil natolik silně, že ji zády narazil na dveře zavazadlového prostoru, čímž jí způsobil zhmoždění zad s dalšími zdravotními komplikacemi a současně zapříčinil poškození jejího vozidla. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem ze dne 21. 3. 2011, byl za užití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") tak, že ho usnesením ze dne 9. 5. 2012 č. j. 3 To 29/2012-1134 zamítnul. Dovolání stěžovatele proti oběma rozhodnutím bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013 č. j. 7 Tdo 118/2013-48 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako zjevně neopodstatněné. Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí není třeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům dobře známa. 4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v trestním řízení byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a žádá proto zrušení všech napadených rozhodnutí. Konkrétně mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a nestrannosti soudce dle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel má konečně za to, že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest odnětí svobody, čímž bylo zasaženo do jeho práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 Listiny. 5. Stěžovatel žádal o přednostní projednání ústavní stížnosti a o odložení vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. O těchto návrzích rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1323/13 ze dne 11. 7. 2013 tak, že ústavní stížnost není naléhavá a že se návrh na odložení vykonatelnosti zamítá.

II. Vlastní posouzení 6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.

II./a Námitky týkající se hodnocení důkazů a závěru o vině

8. V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, a to zejména ve vztahu ke skutku č. 1. Provedené důkazy dle něho nevypovídají o takovém průběhu události, jaký soudy vzaly za prokázané, a nelze tedy na základě nich dovodit závěr o jeho vině. 9. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. 10. Taková pochybení nicméně Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Z vyžádaného spisového materiálu jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci (jak ve vztahu ke skutku č. 1, tak i ke skutku č. 2) bylo provedeno náležité dokazování a obecné soudy řádně a logicky odůvodnily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Se stěžovatelovými námitkami stran hodnocení důkazů, především pak znaleckých posudků, se navíc důkladně vypořádal již soud odvolací. Závěrům obecných soudů Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout.

II./b Námitky ohledně neumožnění výslechu svědka při hlavním líčení 11. Specifická námitka stěžovatele stran dokazování směřuje k nemožnosti výslechu jednoho ze svědků při hlavním líčení (ohledně skutku č. 1), tedy vůči postupu soudu podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Dle citovaného ustanovení lze v hlavním líčení upustit od provedení důkazu výslechem svědka a protokol o výpovědi přečíst, a to za splnění některé z taxativně vymezených podmínek, mezi něž patří i nedosažitelnost svědka pro dlouhodobý pobyt v cizině. Jedná se o výjimku ze zásady bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, která musí být vykládána restriktivně. 12. V projednávané věci byl svědek Š. M. vyslechnut v přípravném řízení vyšetřovatelem, k novému výslechu před soudem již nedošlo. U hlavního líčení dne 7. 12. 2011 byl protokol o výpovědi svědka přečten po tom, co ho nalézací soud opakovaně neúspěšně předvolal (č. l. 764a, 779, a 896) a ten mu při následné emailové komunikaci (č. l. 782, 899 a 900) sdělil, že se dlouhodobě zdržuje v zahraničí z důvodu studijního pobytu, přičemž datum jeho návratu zatím není přesně určeno (výhledově se mělo jednat o začátek března následujícího roku, koncem března a začátkem dubna měl opět krátkodobě pobývat v zahraničí). Soud tedy postup podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu zvolil až po bezvýsledné snaze zajistit osobní účast svědka v řízení a po tom, co bylo zřejmé, že svědek se na předvolání k výslechu v dohledné době několika měsíců nedostaví. S ohledem na požadavek rychlosti řízení, na skutečnost, že se nejednalo o klíčového svědka (ale pouze o jednoho ze tří přímých svědků, jejichž výpovědi se zásadně nelišily, pročež soud měl k dispozici množství dalších usvědčujících důkazu - srov. rozsudek nalézacího soudu str. 48 - 50) a na skutečnost, že obhájce stěžovatele byl výslechu svědka v přípravném řízení přítomen, lze soudem zvolený postup z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny akceptovat. 13. Ústavní soud hodnotil postup nalézacího soudu i z pohledu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (čímž je zaručena i rovnost účastníků řízení podle § 37 odst. 3 Listiny). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být obžalovanému dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka obžaloby a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Podstatné je, aby měla obhajoba alespoň v některé fázi řízení možnost vyslechnout svědka kontradiktorním způsobem (viz např. rozsudek Unterpertinger proti Rakousku ze dne 24. 11. 1986, st. č. 9120/80, § 31 nebo rozsudek Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. prosince 2011, st. č. 26766/05 a 22228/06, § 119; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 819). 14. Předmětný svědek byl vyslechnut v přípravném řízení vyšetřovatelem dne 8. 2. 2011, a to za přítomnosti obhájce stěžovatele, který mu měl možnost klást dotazy a této možnosti i využil. Dne 6. 3. 2011 byla za účasti svědka a obhájce stěžovatele provedena prověrka na místě ve smyslu § 104e trestního řádu, u níž měl obhájce stěžovatele opět možnost tohoto svědka konfrontovat. Je tedy zřejmé, že k porušení práv obhajoby zaručených čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy v dané věci nedošlo, neboť obhajoba měla právo se k výpovědi vyjadřovat a klást svědkovi otázky během výslechu v přípravném řízení. 15. Vzhledem k tomu, že v dané věci byl postup podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu důvodný a obhajoba měla možnost svědka během trestního řízení vyslechnout, ústavní stížnost je i v tomto bodě zjevně neopodstatněná.

II./c Námitky ohledně výše trestu 16. Stěžovatel konečně brojí proti uloženému trestu, jehož výši považuje za nepřiměřenou. Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanoveny § 37 a násl. trestního zákoníku, které však v projednávaném případě neshledal. 17. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest ještě v dolní polovině trestní sazby (která činila u činu nejpřísněji trestného 8 až 16 let - srov. § 145 odst. 3 trestného zákoníku), a to při spáchání několika trestných činů. Zásada zákonnosti trestu tudíž byla dodržena. Obecné soudy dostály rovněž požadavkům individualizace trestu, neboť při jeho ukládání vzaly v úvahu kritéria stanovená v § 39 trestního zákoníku, a to včetně rodinných poměrů stěžovatele, byť jejich hodnocení mohly věnovat více prostoru nežli jednu větu (srov. strana 12 rozsudku odvolacího soudu, ve které soud reaguje na argumenty stěžovatele týkající se jeho rodinné situace, vznesené v odvolání na č. l. 1096 a 1097 trestního spisu). Stran hodnocení osobních poměrů stěžovatele (včetně jeho předchozího života) nelze obecným soudům nic vytknout. Celkově tedy obecné soudy náležitě vyložily úvahy, které je vedly k uložení trestu a jejich rozhodnutí lze považovat za souladná s požadavky § 157 odst. 2 trestního řádu. Nelze tedy mluvit ani o porušení čl. 8 Listiny. 18. Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, protože neměly ústavněprávní relevanci.

Závěr

19. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu

Odůvodnění

V řízení před obecnými soudy byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1 zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. l tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. l tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. l tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. l tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 12 T 36/2011 byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 639,51 g sušené rostlinné hmoty marihuany, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu Brno - venkov a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Po předběžném posouzení rozhodných skutečností Ústavní soud neshledal přesvědčivé důvody k odložení vykonatelnosti napadeného usnesení. Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení nejsou dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť vykonatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě a v daných souvislostech nejeví jako závažným zásahem do základních práv stěžovatele, neboť výrok Vrchního soudu v Olomouci se zdá být náležitě odůvodněn. Ústavní soud zhodnotil odůvodnění ústavní stížnosti především jako polemiku se skutkovými závěry (k výroku o vině ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku) a musel vzít zřetel i k faktu, že stěžovatel byl odsouzen i za spáchání dalšího skutku - přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. l tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. l tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. l tr. zákoníku - kdy protiprávní jednání (stejně tak jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu) stěžovatel nepopíral. Za těchto okolností tedy existuje důležitý veřejný zájem na stabilitě soudních rozhodnutí a na naplnění základního vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; to však nevylučuje, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 81 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nejsa vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních, ve věci samé ústavní stížnosti posléze vyhověl. Naléhavost věci je dána nebezpečím, že pozdějším projednáním mohou vzniknout neodčinitelné či obtížně odčinitelné skutečnosti, resp. později vydané rozhodnutí Ústavního soudu by nebylo způsobilé vyvolat v právní realitě zamýšlené následky. Ani z tohoto pohledu Ústavní soud nesdílel názor stěžovatele, a to z důvodů shora vyložených. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému nepřistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti [§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a proto o návrhu rozhodl dle ustanovení § 39, § 79 odst. 2, § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 74 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, per analogiam, tak, jak ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu