Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem [adresa] Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. 6 To 384/2015, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2016, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 6 To 384/2015 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým bylo o jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2015 sp. zn. 4 T 164/2015 (dále jen "rozsudek"), jímž byl shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, rozhodnuto tak, že rozsudek se zrušuje, avšak toliko ve výroku o náhradě škody.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. Jak vyplývá z § 265a trestního řádu, a jak byl stěžovatel i řádně poučen v rozhodnutí, které ústavní stížností napadá, proti rozporovanému rozhodnutí lze podat mimořádný opravný prostředek, totiž dovolání. Tento závěr přitom platí i tehdy, pokud by měl stěžovatel za to, že není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů - viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 publikované pod č. 40/2014 Sb.
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r. soudce zpravodaj