III. ÚS 1399/11

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů (ve vymezeném rozsahu), které byly vydány v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na ochranu vlastnictví a práva vlastnit majetek zakotvených v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny a legitimního očekávání ochrany majetku zaručeného Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 90 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. 15 C 236/2005-201 ve výroku I. určil, že vlastníkem v rozsudku specifikovaných pozemků je Česká republika.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 38 Co 339/2008 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Přisvědčil závěru městského soudu, že vlastnické právo k pozemkům nepřešlo na stěžovatele podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ale nadále svědčí České republice, protože stěžovatel neprokázal, že by s předmětnými pozemky hospodařil ve smyslu faktickém, nikoli pouze právním.

Stěžovatel považuje výklad pojmu hospodaření ve smyslu skutečné péče o svěřený majetek státu za nesprávný. Vysvětluje, že ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na původním obsahu práva hospodaření ve smyslu právním nic nezměnilo, ale pouze reagovalo na skutečnost, že současně s přijetím zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), se nepodařilo přijmout zákon upravující přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a proto bylo nutno zpětně legalizovat oprávnění obcí hospodařit s majetkem státu, protože jim, na rozdíl od národních výborů, právo hospodaření ve smyslu hospodářského zákoníku nepříslušelo. Tento právní názor stěžovatel opírá i o závěry obsažené v dopise ministra financí ze dne 10. 2. 2010, z něhož obsáhle cituje.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se způsobem, jakým obecné soudy vyložily pojem hospodaření obsažený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., na němž závisí řešení otázky, zda na stěžovatele přešlo vlastnické právo k pozemkům, o které je veden spor. Ústavní soud však již výklad tohoto pojmu provedl v nálezu IV. ÚS 185/96 (Sb.n.u. sv. 6, str. 461), a vyslovil zde názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně tři podmínky; musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce, a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také fakticky hospodařil (právo hospodaření bylo také realizováno). "Právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní "správa"; proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen jej evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací, případně i fyzickými osobami. Tohoto právního názoru se pak Ústavní soud přidržel i v dalších rozhodnutích (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3172/08, III. ÚS 1799/08, IV. ÚS 1105/07, IV. ÚS 655/05, III. ÚS 111/06, IV. ÚS 655/05, a IV. ÚS 624/2000).

Ústavní soud je povinován dohledem nad dodržováním ústavnosti, což v daných souvislostech znamená sledovat, aby byl respektován princip právního státu, jehož významnou složkou je zásada zákazu svévole v soudním rozhodování. Nemá-li se sám Ústavní soud jeho porušení dopouštět, musí vycházet z vázanosti vlastními rozhodnutími, která může následnou judikaturou překonat jen za určitých podmínek (srov. nález Pl. ÚS 11/02, Sb.n.u. sv. 30, str. 309; též vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.), jmenovitě postupem podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu.

Skutkový stav ve stěžovatelově věci je připodobnitelný rozhodným skutečnostem ve výše citovaných rozhodnutích, v nichž již Ústavní soud pojem hospodaření vyložil (v opozici k právu hospodaření ve smyslu splnění určité formální podmínky materiálně, se zřetelem k faktickému užívání majetku). Třetí senát Ústavního soudu proto neshledal žádného důvodu pro postup dle výše zmíněného § 23 zákona o Ústavním soudu, a na tom ničeho nemění ani stěžovatelem přiložené stanovisko Ministerstva financí. Argumentace předestřená v ústavní stížnosti je toliko konfrontací s prejudikaturou Ústavního soudu, jež nepřináší nové podněty, jež by mohly vést k případné změně jeho právního názoru. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2011

Jiří Mucha v. r. předseda senátu