Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, právně zastoupeného Mgr. Janem Spáčilem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 T 216/2013-127 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014 č. j. 5 To 83/2014-155, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 2 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II.
Stěžovatel (v trestním řízení "odsouzený") podal dne 12. 11. 2013 návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 216/2013. Městský soud v Brně zamítl podle § 283 písm. d) tr. řádu v záhlaví označeným usnesením návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, neboť neshledal důvody obnovy řízení dle § 278 odst. 1 trestního řádu. Týmž usnesením zamítl městský soud žádost odsouzeného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel podal proti usnesení soudu prvého stupně stížnost, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou. III. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2013 sp. zn. 5 T 216/2013 uznán vinným ze spáchání jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Tento rozsudek ihned nabyl právní moci, neboť odsouzený i státní zástupce se po vyhlášení rozsudku výslovně vzdali práva odvolání. Poté, co odsouzený neuposlechl výzvy k nástupu výkonu trestu a musel být do výkonu trestu dodán Policií ČR, podal odsouzený dne 12. 11. 2013 návrh na povolení obnovy řízení. IV.
Svůj návrh na povolení obnovy řízení opíral odsouzený o dvě skupiny skutečností:
A) Pokud jde o odsouzení za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, uplatnil stěžovatel jako důvod pro povolení obnovy řízení tu skutečnost, že poté, co byl pro tento trestný čin pravomocně odsouzen, se zásadním způsobem změnila judikatura Nejvyššího soudu ČR. K tomu mělo dojít vydáním usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013 č. j. 15 Tdo 876/2013-18, jímž má být sjednocena do té doby rozporná rozhodovací praxe soudů. V citovaném usnesení byl vysloven právní názor, že "skutkovou podstatu přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může naplnit jen obviněný, který jako řidič podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci a řídí motorové vozidlo v době jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle tohoto zákonného ustanovení. Pokud obviněný řídí motorové vozidlo po uplynutí této lhůty, byť nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, nespáchá přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém jednání, které však není v souladu se zákonem, je možné spatřovat přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb." Odsouzený vyslovil v návrhu na povolení obnovy přesvědčení, že pokud by v jeho trestní věci byl názor Nejvyššího soudu respektován, nebylo by možno jej odsoudit, protože skutkové okolnosti trestného činu, za nějž byl odsouzen, jsou identické s těmi, o něž se opírá citovaný judikát. B) Pokud jde o odsouzení za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, tvrdil odsouzený v návrhu na povolení obnovy řízení, že jeho doznání k požití návykové látky, učiněné v průběhu trestního řízení, nebylo pravdivé, učinil je prý jenom proto, aby se vyhnul okamžitému nástupu trestu. Dále odsouzený tvrdil, že drogu mu podstrčili policisté; v průběhu trestního řízení mu prý nebyl umožněn kontakt s advokátkou JUDr. Petrovou. K prokázání těchto skutečností navrhoval odsouzený provést výslech svědků M. V., L. M. a M. P..
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky) a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se zabývaly všemi navrhovatelem předestřenými skutečnostmi a řádně se s nimi vypořádaly. Pokud jde o stěžovatelův argument, že důvodem pro povolení obnovy měla být změna judikatury, k níž došlo přijetím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013 č. j. 15 Tdo 876/2013-18, ztotožňuje se Ústavní soud s názorem obecných soudů, že změna judikatury není novou skutečností ve smyslu ust. § 278 odst. l tr. řádu. Ústavní soud v projednávané věci připomíná charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. § 277 a násl. tr. řádu Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle či excesu, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. § 278 odst. 1 tr. řádu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07, III. ÚS 789/10; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS). Známkou libovůle však není zamítnutí důkazních návrhů pro řízení zjevně irelevantních nebo tzv. důkazů zdánlivých - návrhů na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz např. věc sp. zn. III. ÚS 2606/11).
V projednávané věci je nutné konstatovat, že se obecné soudy se vznesenými důkazními návrhy dostatečně a racionálně vypořádaly a nejde tudíž o kategorii tzv. opomenutých důkazů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Nalézací soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny [viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 219/03, IV. ÚS 570/03]. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ústavní soud připomíná, že účelem obnovy řízení je především odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních obecných soudů, jež vyšly najevo až po nabytí právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soud již nepřezkoumává zákonnost či odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž hodnotí, zda nové skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopné vyvolat následky předpokládané v § 278 tr. řádu.
Postup obecných soudů byl zcela v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení. V tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro obnovu trestního řízení. Takový názor je zcela obhajitelný a nelze mu z hlediska ústavnosti ničeho vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu