III. ÚS 141/12

Odůvodnění

I. Dne 13. ledna 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelů, kterou se domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011 č. j. 72 Co 407/2011-63. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 113/2003 žalobou ze dne 11. září 2003 domáhali omluvy a přiznání zadostiučinění za jim vzniklou majetkovou újmu dle ustanovení § 11 občanského zákoníku za nezákonné držení ve vazbě a poškození sbírky hudebních nosičů Policií České republiky. Tato žaloba stěžovatelů byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. března 2006 zamítnuta. K odvolání podanému stěžovateli byl rozsudek městského soudu potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovateli dne 31. srpna 2008 odmítl a Ústavní soud usnesením ze dne 18. února 2010 sp. zn. III. ÚS 795/08 v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila podanou ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 20. března 2008 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V nyní posuzované věci se stěžovatelé žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 4. října 2010, domáhali na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000,- Kč pro každého z nich, která jim měla vzniknout dle tvrzení stěžovatelů nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 34 C 113/2003 v souvislosti nepřiměřenou délkou tohoto řízení, které trvalo 6 let a 5 měsíců. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. března 2011 č. j. 12 C 267/2010-32 uložil žalované zaplatit každému ze stěžovatelů částku 16 250,- Kč (výrok I a II), co do částky 183 750,- Kč pro každého ze stěžovatelů žalobu zamítl (výrok III a IV) a dále uložil žalované zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 20 735,- Kč (výrok V). Proti tomuto rozsudku podali včasná odvolání jak stěžovatelé, tak i žalovaná. Městský soud jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností rozšíření žaloby navržené podáním stěžovatelů ze dne 19. května 2011 nepřipustil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (výrok I a II) změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze stěžovatelů částku 16 250,- Kč zamítl (výrok II), v zamítavých výrocích o věci samé (výroky III a IV) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). II. Soudci třetího senátu Ústavního soudu Jan Musil (předseda), Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj) a Jiří Mucha podali dne 1. března 2012 předsedkyni IV. senátu Ústavního soudu Vlastě Formánkové podnět k vyloučení soudců třetího senátu z projednávání a rozhodování v předmětné věci, neboť v předchozím řízení, z nějž stěžovatelé vyvozují nárok na náhradu nemajetkové újmy pro tvrzené průtahy, resp. nepřiměřenou dobu jeho trvání, rozhodoval rovněž tento třetí senát, a trvání řízení o ústavní stížnosti je do celkové doby řízení stěžovatelů započítáváno. Soudci třetího senátu tak mají za to, že se zřetelem k ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a § 14 odst. 1 občanského soudního řádu tkví důvod jejich vyloučení z projednávání této věci v jejich vztahu k věci, neboť jinak by soudci třetího senátu rozhodovali "ve vlastní věci".

III. Dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může soudce prohlásit, že se ve věci cítí být podjatý, přičemž toto své prohlášení odůvodní. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v citovaném ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze vskutku závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Nestrannost soudce dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález ze dne 3. července 2001 ve věci sp. zn. II. ÚS 105/01 či nález ze dne 31. srpna 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04 in http://nalus.usoud.cz). Soudci třetího senátu spatřují důvod k vyloučení z projednávání a rozhodování v předmětné věci v jejich vztahu k věci, neboť již jednou rozhodovali o ústavní stížnosti stěžovatelů v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 34 C 113/2003 a v nyní posuzované věci je předmětem posouzení právě délka řízení předchozího řízení včetně řízení u Ústavního soudu. Obvodní soud sice ve svém rozsudku ze dne 30. března 2011 dovodil, že období od podání ústavní stížnosti dne 20. března 2008 do vydání rozhodnutí Ústavním soudem dne 18. února 2010 lze označit za dobu nečinnosti, nicméně městský soud jako soud odvolací se s tímto názorem neztotožnil a konstatoval, že samotné řízení bylo pravomocně skončeno za tři roky a čtyři měsíce po podání žaloby. Dále městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v následujícím období trvajícím tři roky se pak stěžovatelé pouze neúspěšně snažili pro ně nepříznivý procesní výsledek zvrátit, a to cestou mimořádných opravných prostředků představovaných dovoláním a ústavní stížností, přičemž řízení o uvedených mimořádných opravných prostředcích probíhá před soudními orgány s celostátní působností představovanými Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, tj. orgány povolanými zejména k řešení zásadních právních otázek a k ochraně ústavnosti, což sebou bezesporu přináší i vyšší požadavky na časovou náročnost řízení, jež je před nimi vedeno. Pokud pak trvala délka řízení před oběma uvedenými soudy v souhrnu tři roky, shledal tuto dobu městský soud za zcela přiměřenou. Čtvrtý senát má za to, že v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu se nešťastnou formulací naznačuje závěr, že jakoby soud prvního stupně zkoumá a hodnotí postup před soudy vyššími a dokonce i před Ústavním soudem, který do soustavy obecných soudů nepatří (čl. 91 Ústavy). Obecným soudům toliko přísluší rozhodovat o náhradě škody (právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda), resp. o přiměřeném zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo [§ 13 odst. 1 a 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Co se týče odůvodnění podnětu soudců třetího senátu je nutno konstatovat, že tyto nepřekračují rovinu subjektivních tvrzení, přičemž skutečnosti, které by je objektivizovaly, by bylo možné dohledat jen stěží. Případný závěr o jejich podjatosti by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení. Veden těmito úvahami nemohl čtvrtý senát dospět k závěru, že by soudci třetího senátu mohli rozhodovat ve vlastní věci. K důvodům vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 občanského soudního řádu je třeba uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jenž může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout. V posuzovaném případě žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudci třetího senátu, o jejichž vyloučení jde, měli poměr k projednávané věci či k účastníkům, nevyplývají. Podle ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Pokud pak soudci třetího senátu dovozují z okolností v jejich rozhodování v jiné právní věci týkající se týchž stěžovatelů, která předcházela předmětné věci, tyto okolnosti, jak vyplývá z citovaného ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu, samy o sobě nemohou být důvodem pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí v dané konkrétní věci. K tomu lze poznamenat, že sami stěžovatelé žádnou námitku podjatosti soudců třetího senátu nevznesli. Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který však v posuzované věci předložen nebyl. Vycházeje z konkrétních okolností případu i z intenzity namítaných skutečností z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce, nelze bez dalšího dovodit existenci vlastního, konkrétně definovatelného zájmu soudců třetího senátu na výsledku řízení a ani dovodit zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat důvodné pochybnosti o nestrannosti soudců třetího senátu tak, že tito soudci nebudou schopni ve věci nepodjatě rozhodnout. Z uvedených důvodů proto nebyly shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené Ústavním soude pod sp. zn. III. ÚS 141/12 byli jmenovaní soudci třetího senátu vyloučeni.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3.května 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v jejich občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zakotveného v jejím článku 36 odst. 3.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2011 č. j. 72 Co 407/2011-63 změnil vyhovující výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2011 č. j. 12 C 267/2010-32 tak, že žalobu stěžovatelů (aby žalovaná Česká republika byla povinna zaplatit každému z nich částku 16 250 Kč z titulu peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení) zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že celková doba řízení, jež od jeho zahájení do vydání usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti činila šest let a pět měsíců, není nepřiměřená, jestliže řízení bylo pravomocně skončeno již po třech letech a čtyřech měsících, a poté se stěžovatelé neúspěšně snažili jim nepříznivý výsledek zvrátit dovoláním a ústavní stížností; takto oslovené soudy jsou povolány především k posuzování zásadních právních otázek, resp. ochraně ústavnosti, což s sebou přináší zvláštní časové nároky. Stěžovatelé v ústavní stížnosti městskému soudu vytýkají, že se nezabýval jejich stěžejními odvolacími námitkami, jmenovitě nedostatečného zjištění skutkového stavu, závažnosti způsobené újmy, nesprávnosti snížení základní částky o 80 % a nezohlednění délky řízení o předběžném projednání nároku, jakož i doby "náhradového" řízení. Celková délka řízení při započtení těchto časových úseků (sedm let a dva měsíce) je pak dle názoru stěžovatelů extrémní. Stěžovatelé též kritizují postup odvolacího soudu, jestliže posuzované řízení rozdělil na dvě etapy, z nichž první hodnotil jako přiměřenou a pro druhou nalezl omluvu spočívající v povaze mimořádného opravného prostředku a její význam navíc bagatelizoval jejich procesním neúspěchem. Takové nazírání podle stěžovatelů nemá oporu v právních předpisech ani ustálené judikatuře a lze jím opticky zakrýt průtahy, které se pak budou jevit jako méně závažné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovateli dovolávanými články Listiny základních práv a svobod. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základního práva garantovaného článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)]. Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"); přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl soud snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, bod 16). Pouze demonstrativní výčet zákonných hledisek nebrání přihlédnout i k jiným kritériím, která se ukážou být s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu významná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37 a usnesení ze dne 19. října 2011 sp. zn. I. ÚS 1023/11, bod 23); připadá též v úvahu, aby soud, který rozhoduje o náhradě, uznal jako relevantní i vlastní průtahy, a promítl je do výše odškodnění (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, bod 96; též nález sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 16, nález ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11, bod 24). Také mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, přičemž se vždy nemusí jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Rozhodování o výši zadostiučinění je především věcí obecných soudů, jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Je nezbytné, aby vydané rozhodnutí bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, resp. aby v jeho odůvodnění byla srozumitelným způsobem vyložena kritéria, jakými se soud řídil [srov. nález ze dne 9. července 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231), nález ze dne 28. března 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11, body 16 a 20, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37], čehož lze dosáhnout tím, že konkrétně a jednoznačně uvede základní částku zadostiučinění včetně její procentní modifikace podle zákonem stanovených kritérií, resp. podle kritérií vyplývajících z judikatury soudů, ESLP nevyjímaje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 20, nález sp. zn. I. ÚS 1536/11, body 42, 43 a 59). Co do výše výchozí částky přiměřeného zadostiučinění Ústavní soud opakovaně aproboval hodnocení Nejvyššího soudu, jenž ji vymezil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38, a nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod. 22). Akceptování uvedeného rozmezí samozřejmě neznamená jeho neměnnost; jeho určení rovněž nezbavuje obecné soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventualně i mimo toto rozmezí, ať už půjde o snížení nebo zvýšení uplatněného nároku (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). Snížení výše přiznávané částky může odůvodnit i okolnost, že porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo konstatováno a kompenzováno již na vnitrostátní úrovni (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod. 22, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38). Oproti názoru stěžovatelů Ústavní soud v dané věci neshledává, že by odvolací soud z těchto zásad relevantně vybočil; je namístě úsudek, že je znal a bral v úvahu, a spor může být veden jen o větší či menší míru přiléhavosti jejich uplatnění. Na korespondující Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 odvolací soud odkazoval výslovně a o nedostatek adekvátního odůvodnění, a tím nepředvídatelnou "svévoli", pak nejde očividně; jím zastávané názory mají rozumnou základnu a jsou i hájitelné. Závěry, k nimž odvolací soud dospěl, za "extrémní" v tom smyslu, že se vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod. 40) považovat zjevně nelze. K námitce ohledně "odděleného posuzování" řízení před Nejvyšším soudem stojí za zaznamenání, že ani zde zohlednění jeho specifik není samo o sobě v kolizi s výše traktovanými principy právního posouzení dané věci, jestliže je jimi kladen důraz na požadavek hodnotit "každou projednávanou věc individuálně s přihlédnutím ke všem charakteristickým okolnostem případu". Co do obdobné námitky ve vztahu k předchozímu řízení před Ústavním soudem se odkazuje na usnesení senátu IV. ÚS (vydané v dané věci) č.j. III. ÚS 141/12-23 ze dne 3. 5. 2012, jmenovitě na poslední odstavec strany třetí jeho odůvodnění. Za opodstatněnou nelze mít ani výtku, že nebyla zohledněna doba předběžného projednání žádosti stěžovatelů o odškodnění ode dne 3. 6. 2010 do dne 27. 8. 2010. Zákonem stanovenou lhůtu šesti měsíců k projednání nároku poškozeného na náhradu škody státem nelze hodnotit jako časový úsek, který sám o sobě generuje průtahy ze strany státu, ale jde o období, jež je státu poskytnuto k tomu, aby posoudil důvodnost nároku stěžovatelů a v případě kladného výsledku jim přímo poskytl zadostiučinění, aniž by se museli se svým nárokem obracet na soud. Tomu koresponduje i ustálený právní názor, dle kterého v tomto období stát není v prodlení, a žadatelům proto nepřísluší úroky z prodlení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012). Ministerstvo spravedlnosti o žádosti stěžovatelů v uvedené lhůtě rozhodlo a tím se jejich věc odlišuje od situace posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 562/11, v níž se řízení o předběžném projednání nároku vyznačovalo nečinností správního orgánu, jež měla za následek, že lhůta nebyla dodržena. Obdobné platí o hodnocení doby "náhradového" řízení před obvodním soudem (ode dne 4. 10. 2010 do dne 30. 3. 2011), neboť toto řízení relevantními průtahy netrpělo. Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu