Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zemědělská akciová společnost Nivnice, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005- 69 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009-88, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. května 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69, jakož i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009 - 88 (v ústavní stížnosti je nesprávně uvedeno, že jde o rozsudek), a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dodatečným platebním výměrem ze dne 20. října 2003 vyměřil Finanční úřad v Uherském Brodě stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 496 000,- Kč. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 27. září 2004 č. j. 1225/2004/FŘ/120 stěžovatelce částečně vyhovělo a dodatečně doměřenou daň snížilo na částku 336 350,- Kč. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí finančního ředitelství správní žalobu. Krajský soud v Brně se ztotožnil s námitkami stěžovatelky a rozsudkem ze dne 4. července 2007 č. j. 31 Ca 89/2005 - 25 rozhodnutí finančního ředitelství zrušil. Finanční ředitelství v Brně podalo proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2008 č. j. 8 Afs 3/2008 - 56 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud právním názorem, že vznikla-li původní pohledávka z titulu půjčky, trvá i v případě postoupení původní titul jejího vzniku. Dochází pouze ke změně v osobě věřitele. Ust. § 8a odst. 3 písm. d) zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění účinném do 31. prosince 2000, vylučuje tvorbu opravných položek u pohledávek vzniklých z titulu úvěru. Protože postoupením pohledávky ke změně titulu nedošlo, jde stále o pohledávku vzniklou na základě úvěru. Dle Nejvyššího správního soudu finanční orgány postupovaly správně, pokud vyměřily stěžovatelce dodatečně daň. Žalobkyně k tvorbě opravné položky nebyla oprávněna.
Následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69 žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka (žalobkyně) napadala rozhodnutí finančního ředitelství toliko z důvodů nesprávného posouzení věci při tvorbě opravné položky, přičemž Nejvyšší správní soud najisto postavil, že finanční orgány postupovaly správně, pokud dodatečně stěžovatelce daň vyměřily, neboť stěžovatelka nebyla k tvorbě opravné položky oprávněna. Krajskému soudu tudíž nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a z důvodu vady řízení. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009 - 88 byla kasační stížnost stěžovatelky s odkazem na ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustná odmítnuta.
II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v její právní věci rozhodující soudy nesprávně vyložily ust. § 8a odst. 3 písm. d) zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění účinném do 31. prosince 2000.
III. Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009 - 88. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že stěžovatelka podala kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud nově rozhodl na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, a brojila pouze proti tomu, co již Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku posoudil. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost dle ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustnou a podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s ust. § 120 s. ř. s. ji odmítl.
Pokud za dané procesní situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda kasační soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo stěžovatelky, aby byl její návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního posoudil přípustnost kasační stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč kasační stížnost v předmětné věci je nepřípustná. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a neshledal, že by v činnosti Nejvyššího správního soudu došlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. IV.
Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí je opožděná. Dle ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jí podané kasační stížnosti. Tak by ovšem bylo možno postupovat pouze za předpokladu, že by kasační stížnost byla přípustná. Protože kasační stížnost v daném případě přípustná nebyla, počala lhůta k podání ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatelce běžet již ode dne následujícího od doručení tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší správní soud rozhodl o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69 byla podána opožděně.
Podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu se návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005-69 podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009-88 Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu