Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. J., podnikajícího pod obchodní firmou S. J. JUKOV, zastoupeného Mgr. Petrem Renthem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 33 Cdo 656/2016-520, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti A. L. a J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, jelikož dle názoru stěžovatele dovolací soud svým postupem porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel, mj. odkazující na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279), spatřuje porušení uvedených ustanovení ústavního pořádku České republiky v nedůvodném odmítnutí jeho dovolání, založeném na ústavně nekonformním výkladu ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
4. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že jeho dovolání vykazovalo vadu spočívající v absenci důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013.
6. Dovolává-li se proto stěžovatel závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 3199/12, přehlíží, že se tento judikát týká jiné právní úpravy dovolání, než je právní úprava, na jejímž základě bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto. Tou je právní úprava účinná od 1. 1. 2013. V této souvislosti tak stojí za připomenutí, že změna meritorního výroku odvolacím soudem již (bez dalšího) přípustnost dovolání - na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 - nezakládá.
7. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání, neboť neobsahovalo žádný ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením § 237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, kterémužto závěru ostatně plně odpovídá obsah inkriminovaného dovolání (jehož kopie byla k ústavní stížnosti přiložena), neshledává Ústavní soud na tomto postupu dovolacího soudu žádné ústavněprávní deficity.
8. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu