Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022 č. j. 25 Cdo 368/2022-381, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021 č. j. 25 Co 121/2021-354, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 2. 2021 č. j. 12 C 375/2018-310, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel utrpěl újmu na zdraví dne 8. 10. 2015 při výbuchu ve výrobně polystyrénu v areálu žalované. Okresní soud v Mělníku výše citovaným rozsudkem zamítl stěžovateli žalobu o zaplacení částky 874 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy ve výši 700 000 Kč a ušlý zisk ve výši 174 000 Kč) odpovídající škodě, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti se škodnou událostí způsobenou zvlášť nebezpečným provozem žalované, a nepřiznal mu náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně shledal, že žalovaná unesla důkazní břemeno a prokázala liberační důvod spočívající v tom, že újmu způsobilo vlastní jednání stěžovatele. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudci odvolacího soudu nebyli nestranní, jelikož rozhodovali již o meritu věci v předchozím řízení. Dále namítá, že zásada volného hodnocení důkazů byla v daném případě do jisté míry projevem libovůle, poukazuje na opomenuté důkazy, nedostatky soudního přezkumu (zejména odvolacího soudu) a absenci náležitého odůvodnění rozsudku všemi soudy. Stěžovatel spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. K námitce podjatosti soudců senátu 25 Co odvolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že byla vypořádána odvolacím soudem řádně, neboť námitku tohoto charakteru vyloučil již sám zákonodárce, když v § 14 odst. 4 o. s. ř. stanovil, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
6. Námitka spočívající v opětovné výtce obecným soudům, že neprovedly obhajobou požadované důkazy a jejich neprovedení řádně nezdůvodnily, není opodstatněná. Nalézací soud dostál své povinnosti řádného odůvodnění neprovedení dokazování navrhovanými důkazy především v bodě 11. odůvodnění rozsudku. Navrhované důkazy neprovedl, neboť s ohledem na právní hodnocení, vyhodnotil, že těchto dalších důkazů k závěru soudu nebude potřeba. Ústavní soud konstatuje, že soudy nemají povinnost provádět všechny důkazní návrhy, které podle tvrzení účastníků mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. V dané věci soudy vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
7. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěry obecných soudů, které se danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
8. Závěrem ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu