Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. R. Z., zastoupeného JUDr. Tomášem Ficnerem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. března 2008 č. j. 28 Cdo 408/2008-89, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2007 č. j. 10 Co 309/2007-77 a proti rozsudku Okresního soudu v K. V. ze dne 27. dubna 2007 č. j. 11 C 136/2006-55, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v K. V., jako účastníků řízení a Pozemkového fondu České republiky, se sídlem [adresa] a, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 9. 6. 2008, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená soudní rozhodnutí, o nichž tvrdí, že jimi byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech a svobodách, zejména v právu na rovné postavení (resp. zákazu diskriminace) podle článku 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byl porušen článek 3 odst. 1, článek 4 odst. 3 a článek 11 Listiny.
Porušení svých základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že v průběhu řízení před soudy všech tří stupňů vycházely označené soudy při svém rozhodování z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů restitučních předpisů v projednávané věci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to na straně jedné tzv. "přímých oprávněných a jejich dědiců" a na straně druhé "postupníků". I když si je stěžovatel vědom toho, že tento postup vychází ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb. a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 39, nález č. 226, str. 389, jeví se mu takový postup diskriminační a v rozporu s právy a svobodami garantovanými ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel odmítá označení "spekulanta s pozemky", neboť v pravomocně skončeném soudním řízení prý prokázal, že sice nabyl předmětné nároky podle zákona o půdě smlouvou o postoupení práv od "původního přímého restituenta", ale nikoli za účelem spekulace, nýbrž vždy veden snahou realizovat v předmětné lokalitě konkrétní podnikatelský záměr pro konečné využití pozemků k zemědělským účelům. Stěžovatel se proto opakovaně účastnil soutěží o přidělení pozemků v rámci veřejných nabídek pozemků a podával žádosti o úplatný převod pozemků od Pozemkového zemědělského fondu ČR. Tyto aktivity nebyly z pohledu stěžovatele úspěšné; důvodem byla jednak malá nabídka pozemků nabízených Pozemkovým fondem a dále skutečnost, že v konečné fázi měli přednost v případě veřejných nabídek nájemci předmětných pozemků.
Okresní soud v K. V. rozsudkem ze dne 27. 4. 2007 č. j. 11 C 136/2006-55 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky - vedlejšímu účastníkovi řízení - uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobním návrhu. Stěžovatel v pravomocně skončeném řízení vystupoval jako postupník, jemuž byla původními oprávněnými osobami postoupena práva ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění platném a účinném do 13. 4. 2006. Žalobě nebylo vyhověno především s poukazem na článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony (dále jen "zákon č. 253/2003 Sb."), který stanovil tzv. restituční tečku a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Právě výše citovaným nálezem byla sice zrušena lhůta pro vypořádání restitučních nároků, ale jen pro tzv. přímé oprávněné a jejich dědice, kterým stěžovatel jako postupník není. Jeho nárok proto zanikl uplynutím prekluzivní lhůty ke dni 31. 12. 2005. Podle názoru soudu i nadále platí, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby vůči pozemkovému fondu na jejich výběr. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2007 č. j. 10 Co 309/2007-77 jako soud odvolací předmětný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 408/2008-89 tak, že ho jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.]. V předmětné věci shledal dovolací soud, že přípustnost dovolání by byla možná jen na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože však napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, dovolání stěžovatele podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), § 237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje.
III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti jsou v ústavní stížnosti jen opakované námitky, které již byly jak svým obsahem, tak i povahou předmětem dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Shodně s odůvodněním Nejvyššího soudu ČR, uvedeným v usnesení napadeném ústavní stížností, neshledává ani Ústavní soud důvod vytknout rozhodnutím obecných soudů, tím méně pak rozhodnutí soudu dovolacího, pochybení v rozhodování ve věci samé, neboť jak judikatura obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu ČR), tak i Ústavního soudu je od vydání výše označeného nálezu Ústavního soudu při posuzování žalob postupníků o převod náhradních pozemků konzistentní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 86/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 785/08, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jakkoli považuje stěžovatel nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 za "diskriminační", porušující jeho vlastnická práva a právo na rovné postavení, a tedy rovněž za protiústavní, není z hlediska Ústavního soudu ani nyní důvod se od závěrů přijatých v předmětném nálezu odchýlit, a to ani s ohledem na námitky a argumentaci stěžovatele. V již zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 se Ústavní soud zabýval i právním postavením tzv. postupníků, přičemž ve vztahu k jejich nárokům po postoupení pohledávky od původních restituentů se postavil na stanovisko, že v takovém případě jde o obligační vztah, "přičemž pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům". Pokud bylo úmyslem státu ve smyslu preambule zákona o půdě zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v minulosti, jednalo se v první řadě o snahu obnovit původní vlastnické vztahy k půdě, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že nejlepším hospodářem pečujícím o půdu je ten, který k ní má trvalý (nejen) vlastnický vztah. Oproti tomu není důvod, proč stejným způsobem přistupovat k postupníkům, kteří tím, že odkoupili nároky přímých oprávněných osob, "jen" realizují konkrétní podnikatelský záměr, jako je tomu v případě stěžovatele, se všemi riziky z toho vyplývajícími. Nelze tedy v jejich případě hovořit o porušení rovnosti či o diskriminaci postupníků. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu