Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. J. D., zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem [adresa] proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2026, č. j. 22 Cdo 507/2026-400, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na určení vlastnictví ke stavbě (I. výrok) a uložil jí povinnost stavbu vyklidit a předat ji vedlejšímu účastníkovi (II. výrok). Městský soud oba tyto výroky potvrdil (I. výrok).
2. Nejvyšší soud následně z důvodu vad odmítl dovolání proti I. výroku rozhodnutí městského soudu (I. výrok). Stěžovatelka podle něj nevymezila žádnou právní otázku, na jejímž řešení by se zakládalo rozhodnutí městského soudu, a proto ani nemohla uvést, jaký vztah má toto řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti I. výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tento výrok podle ní porušuje její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36). Stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti tyto námitky: a) Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož dovolání nevymezuje dovolací důvod a namítá procesní vady řízení, je výrazně formalistický a neodpovídá obsahu dovolání. Stěžovatelka v něm otevřela otázku nabytí vlastnického práva zhotovením nové stavby a zároveň upozornila na rozpor mezi závěry nižších soudů. b) Rozhodnutí nižších soudů jsou svévolná, protichůdná a tíží je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a opomenuly některé důkazy. Soudy stěžovatelku řádně nepoučily a obvodní soud rozhodl překvapivě.
Posouzení ústavní stížnosti
4. Podstatou tohoto řízení je posouzení, zda Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodu jeho vad.
5. Posouzení toho, zda dovolání splňuje zákonné náležitosti, přísluší zejména Nejvyššímu soudu, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.
7. Stěžovatelka podala ústavní stížnost pouze proti I. výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu. O tom svědčí nejen závěrečný návrh ústavní stížnosti, ale i její titulní strana, obsah plné moci nebo výslovné zmínky v odůvodnění stížnosti (zejména body 4 a 14). Ústavní soud se proto zabýval pouze přezkumem napadeného výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Nejvyšší soud napadeným výrokem odmítl stěžovatelčino dovolání jako vadné. To znamená, že mu nevyhověl kvůli nesplnění zákonných náležitostí. Tato skutečnost je pro Ústavní soud zásadní. Pokud totiž Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné, Ústavní soud se nezabývá podstatou věci, ale tím, zda obstojí závěr o vadách dovolání (např. rozhodnutí uvedená v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 37).
9. Nejvyšší soud posoudil stěžovatelčino dovolání jako vadné. Podle stěžovatelky to Nejvyšší soud odůvodnil tím, že "dovolání směřuje toliko proti procesním vadám řízení" a že "nevymezila žádný dovolací důvod" (body 19 až 20 jeho rozhodnutí). Tento výklad se však míjí se skutečným obsahem tohoto rozhodnutí.
10. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že v něm podle něj stěžovatelka "nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen, a tak ani nemohla uvést, jaký vztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu" (bod 14 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
11. Nejvyšší soud tedy neodmítl dovolání proto, že by v něm stěžovatelka nevymezila důvod dovolání (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) nebo že by namítala jen údajné vady řízení (§ 242 odst. 3). Důvodem odmítnutí bylo to, že dovolání neobsahovalo dovolací otázku, na jejímž řešení je rozhodnutí městského soudu založeno a se kterou by byl spojen některý z předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237).
12. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení za protiústavní [námitka a)]. Úkolem Nejvyššího soudu je rozhodovat o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Z dovolání by proto mělo být zřejmé určité "zevšeobecnění" sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení (nálezy sp. zn. III. ÚS 1089/23, bod 26; III. ÚS 3127/17, bod 34; usnesení sp. zn. III. ÚS 987/21, bod 14; III. ÚS 3410/19, bod 9; III. ÚS 1718/19, bod 12; III. ÚS 2454/19, bod 12).
13. Žádná zobecnitelná právní otázka, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat, však v dovolání obsažena není - a to ani pokud jde o nabytí vlastnictví zhotovením nové stavby či rozpor mezi závěry nižších soudů (bod 19 ústavní stížnosti).
14. Nejvyšší soud zároveň nad rámec svého rozhodnutí uvedl, že nižší soudy podle něj "jasně a srozumitelně odůvodnily, z jakých důvodů žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke stavbě originárním způsobem (viz body 35 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 23, 24, 28 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a ani na základě (mimořádného) vydržení (viz bod 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)."
15. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka se v dovolání ani náznakem nevěnovala tomu, v čem konkrétně se podle ní městský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu nebo na základě čeho se domnívá, že určitou dovolací otázku Nejvyšší soud dosud neřešil (zcela obecně pouze v bodě 3 dovolání).
16. Stěžovatelka ve svém dovolání pouze popisuje závěry a postup nižších soudů a označuje je za nesprávné. Tímto způsobem řádně popsala důvod dovolání, který se vymezí tak, že dovolatel (1) "uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné" a (2) "vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení" (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu). Řádné vymezení důvodu dovolání však nenahrazuje řádné vymezení dovolací otázky. Pouhá kritika právního posouzení nižších soudů k projednatelnosti nebo přípustnosti dovolání nepostačuje (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 705/26, bod 7; I. ÚS 1543/17, bod 11).
17. Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že označil některé námitky za námitky "jiných vad řízení". Pouhé namítání vad řízení nenaplňuje požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatelčino dovolání přitom nebylo přípustné ani z jiných důvodů. Nejvyšší soud se proto těmito údajnými vadami oprávněně nezabýval a tento závěr ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (bod 16 jeho rozhodnutí a např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/25, body 33 až 34).
18. Ústavní soud dodává, že výsledek tohoto řízení by nezměnilo ani to, kdyby stěžovatelka podala ústavní stížnost i proti rozhodnutím nižších soudů [námitky b)]. Podle zákona je stěžovatel obecně povinen vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V opačném případě je stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Aby stěžovatel tento požadavek splnil, musí uplatnit tyto prostředky řádným způsobem. To znamená, že pokud stěžovatel podá vadné dovolání, nevyčerpal tento procesní prostředek řádně a jeho ústavní stížnost je ve vztahu k předchozím rozhodnutím nepřípustná (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 60 až 61, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1729/21, bod 11; I. ÚS 3113/20, bod 14).
Závěr
19. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu