III. ÚS 1479/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka podala u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") žalobu, kterou se po vedlejších účastnicích domáhala společně a nerozdílně zaplacení částky 4 857,14 EUR s příslušenstvím. Tvrdila, že měla uhradit zboží dodané společností HANDELMAN GROUP, s. r. o., avšak při zadávání platby omylem zaměnila tuto společnost se společností HANDLEMAN s. r. o. "v likvidaci" [vedlejší účastnice b)]. Částku poukázala na bankovní účet vedlejší účastnice b), který byl postižen daňovou exekucí. Tato částka byla následně v rámci této exekuce stržena ve prospěch vedlejší účastnice a).

3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici b) zaplatit stěžovatelce částku 4 857,14 EUR s příslušenstvím (výrok I), žalobu proti vedlejší účastnici a) zamítl (výrok II), uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici a) (výrok III) a uložil vedlejší účastnici b) nahradit náklady řízení stěžovatelce (výrok IV). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

4. Obecné soudy shodně vyšly z toho, že omylem poukázaná částka byla připsána na účet vedlejší účastnice b), které tím vznikla pohledávka vůči bance. Byla-li tato pohledávka postižena daňovou exekucí, uspokojila se vedlejší účastnice a) z pohledávky daňového dlužníka vůči bance, nikoli z peněžních prostředků ve vlastnictví stěžovatelky. Proto soudy neshledaly pasivní věcnou legitimaci vedlejší účastnice a), nýbrž vznik bezdůvodného obohacení pouze na straně vedlejší účastnice b), vůči níž okresní soud žalobě vyhověl. Odvolací soud ani Nejvyšší soud neshledaly důvod odchýlit se od ustálené rozhodovací praxe ani posoudit postup vedlejší účastnice a) jako zneužití práva.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka rekapituluje, že omylem poukázala částku 4 857,14 EUR na účet vedlejší účastnice b), který byl zatížen exekucí státu. Na účtu podle ní nebyly jiné finanční prostředky než ty, které sama omylem zaslala. Vedlejší účastnice a) si je přesto ponechala a odmítla je vrátit, ačkoli s vrácením souhlasil majitel účtu i banka, která pouze vyžadovala souhlas finančního úřadu. Stěžovatelka se dovolává obecné spravedlnosti a považuje za nepřijatelné, aby si stát ponechal omylem poukázané prostředky a soud mu takový postup posvětil; kdyby si takové prostředky ponechal občan, byl by podle stěžovatelky trestně stíhán. Zdůrazňuje, že je obchodní korporací podnikající v souladu s právním řádem, nemá žádný daňový nedoplatek a po zjištění omylu bezodkladně kontaktovala majitele účtu, banku i stát.

6. Stěžovatelka namítá, že jí bylo odejmuto vlastnické právo k finančním prostředkům, neboť nikdy neměla úmysl převést je na účet vedlejší účastnice b). Chyběl-li úmysl převést vlastnické právo k peněžním prostředkům, nemohla tato společnost nabýt vlastnické právo a nemohla jí platně vzniknout ani pohledávka vůči bankovnímu ústavu. Pokud taková pohledávka nevznikla, nemohl ani stát platně nabýt vlastnické právo k prostředkům připsaným na účet daňového dlužníka. Podle stěžovatelky soudy pominuly, že základním principem exekuce je nucené vymožení finančních prostředků povinného, přičemž zde chybí základní podmínka, že exekvované prostředky jsou majetkem povinného. Vedlejší účastnice a) podle ní těží z protiprávního stavu, nad kterým má kontrolu, a její jednání odporuje § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Stěžovatelka se formálně domáhá zrušení rozsudku okresního soudu v celém rozsahu. Ve vztahu k jeho výrokům I a IV však není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Výrokem I bylo její žalobě proti vedlejší účastnici b) vyhověno a výrokem IV jí byla proti této vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení. Těmito výroky proto nemohla být porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ostatně tyto výroky ani nenapadla odvoláním. Z obsahu ústavní stížnosti je navíc zřejmé, že stěžovatelka brojí proti tomu, že její žalobě nebylo vyhověno rovněž vůči vedlejší účastnici a), a proti navazujícím výrokům o nákladech řízení.

8. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Žádné kvalifikované vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s právním závěrem obecných soudů, že omylem poukázanou platbou na účet vedlejší účastnice b), který byl postižen daňovou exekucí, se k tíži stěžovatelky bezdůvodně obohatila vedlejší účastnice b), nikoli vedlejší účastnice a). Tato otázka je však otázkou výkladu podústavního práva, která je zásadně věcí obecných soudů a kterou posoudily s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, své závěry řádně odůvodnily a vypořádaly se s nosnými námitkami stěžovatelky.

11. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelka dne 22. 12. 2021 omylem poukázala částku 4 857,14 EUR na účet vedlejší účastnice b), který byl již od 17. 12. 2021 postižen daňovou exekucí (body 5 až 7 rozsudku okresního soudu). Na tento skutkový stav aplikovaly ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž se osoba, která peněžní prostředky omylem převedla na účet povinného, může domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči majiteli účtu, nikoli vůči oprávněnému, jemuž bylo následně plněno v rámci exekuce (body 8 až 12 rozsudku okresního soudu, body 11 až 13 rozsudku odvolacího soudu a bod 8 usnesení Nejvyššího soudu).

12. Ústavní soud v tomto výkladu neshledává svévoli ani extrémní vybočení z ústavních mezí. Obdobná východiska týkající se exekuce přikázáním pohledávky z účtu a omylem poukázaných peněžních prostředků Ústavní soud aproboval již například v usneseních ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3285/11 či ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 27/14. V projednávané věci je navíc podstatné, že obecné soudy nepopřely právo stěžovatelky domáhat se vrácení omylem poukázané částky; naopak jí vůči vedlejší účastnici b) vyhověly. Stěžovatelka se domáhá toho, aby povinnost k vydání plnění nesla také vedlejší účastnice a), avšak obecné soudy srozumitelně vysvětlily, proč pro takový závěr podle podústavního práva nejsou splněny předpoklady.

13. Námitka stěžovatelky, že nikdy neměla úmysl převést vlastnické právo k peněžním prostředkům na vedlejší účastnici b), nemůže sama o sobě založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Právě k této námitce směřuje závěr Nejvyššího soudu, že osoba, jejíž peněžní prostředky byly omylem převedeny na cizí účet, není vlastníkem peněz uložených na bankovním účtu a nesvědčí jí ani přímé oprávnění vůči peněžnímu ústavu; pohledávku má vůči tomu, do jehož sféry peníze převedla, nikoli vůči třetí osobě, které byly později převedeny (bod 8 usnesení Nejvyššího soudu).

14. Neobstojí ani tvrzení, že obecné soudy poskytly neodůvodněnou ochranu státu nebo jej zvýhodnily proti stěžovatelce. Odvolací soud výslovně uvedl, že stejný mechanismus by se uplatnil i tehdy, šlo-li by o exekuci ve prospěch jiné fyzické nebo právnické osoby, nikoli o exekuci daňovou (srov. bod 13 rozsudku odvolacího soudu). Napadená rozhodnutí proto nestojí na zvláštním zvýhodnění státu, nýbrž na obecném výkladu účinků postižení pohledávky z účtu.

15. Tvrdí-li stěžovatelka, že vedlejší účastnice a) těží z protiprávního stavu a že si ponechala cizí finanční prostředky, jde o námitku navazující na její odlišné pojetí toho, komu omylem poukázané prostředky po připsání na účet právně náležely. S tímto východiskem se však obecné soudy vypořádaly právě výkladem povahy bankovního účtu, pohledávky majitele účtu vůči bance a pasivní věcné legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Jejich odůvodnění je v tomto směru srozumitelné a ústavně přijatelné.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu