Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem, sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2015 č. j. 9 Co 74/2015-184, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a za účasti společnosti Cashdirect, a.s., sídlem [adresa] Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně mělo být porušeno rovněž ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 21. července 2014 zamítl žalobu vedlejší účastnice, jíž se na stěžovateli domáhala zaplacení částky 467 456 Kč s příslušenstvím a současně jí uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 110 386 Kč. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že nárok vedlejší účastnice je co do základu po právu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na nález ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75) a nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) namítá, že napadené rozhodnutí je třeba považovat za rozhodnutí překvapivé; odvolací soud totiž na základě shodných skutkových zjištění vyvodil odlišné právní závěry než soud prvního stupně a tento svůj postup nadto ani řádně neodůvodnil. Krajský soud navíc rozhodl o odvolání vedlejší účastnice, aniž by měl k dispozici řádně procesně uplatněné stěžovatelovo vyjádření k odvolání.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, již (implicite) odvíjí stěžovatel od doručení - ústavní stížností nenapadeného - usnesení Nejvyššího soudu, je totiž podstatná otázka, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění).
6. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2016 č. j. 25 Cdo 4720/2015-222 je však zřejmé, že důvodem odmítnutí stěžovatelova dovolání nebylo uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž skutečnost, že stěžovatel v tomto mimořádném opravném prostředku neuvedl žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání, jejž by bylo možno podřadit pod jeden ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání předvídaný ustanovením § 237 občanského soudního řádu, a z tohoto důvodu bylo dovolání, jakožto procesně vadné, odmítnuto.
7. Závěrům dovolacího soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, čemuž ostatně koresponduje i skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu - přestože by případně měl - ústavní stížností (resp. jejím petitem) ani nenapadá.
8. Z kopie stěžovatelova dovolání, přiloženého k ústavní stížnosti, je navíc zřejmé, že právní závěr (hodnocení) dovolacího soudu není v rozporu s obsahem tohoto stěžovatelova mimořádného opravného prostředku.
9. V předchozích třech bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky právě do posouzení přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto jako nepřípustné, přičemž předpokladem přípustné ústavní stížnosti je předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem, ve znění účinném od 1. ledna 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo.
10. V takovém případě nelze ústavní stížnost považovat za přípustnou.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný; o tom rozhoduje soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
12. Pro úplnost je možné dodat, že pokud by nebyla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, musela by být odmítnuta jako opožděná. Z výše uvedených důvodů by totiž nebyly splněny podmínky předvídané ustanovením § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pročež by lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu v době podání posuzované ústavní stížnosti zjevně již marně uplynula.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016 JUDr. Radovan Suchánek soudce zpravodaj