Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. H., zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Bučinou, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021 sp. zn. 20 Cdo 245/2021, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2020 č. j. 51 Co 291/2020-356 a usnesení soudního exekutora Mgr. O. S., Exekutorský úřad Praha 9 ze dne 22. července 2020 č. j. 184 EX 2366/17-333, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. O. S., Exekutorský úřad Praha 9 jako účastníků řízení, a Mgr. J. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí a rozhodnutí soudního exekutora s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí uvést, že soudní exekutor Mgr. O. S., Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "soudní exekutor") rozhodl napadeným usnesením o rozvrhu rozdělované podstaty z dražby nemovitostí ve zrušeném spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka v částce 14 733 334 Kč tak, že se z ní uspokojí pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 2 013 578,42 Kč a ve stejném pořadí pohledávka vedlejšího účastníka ve výši 6 492 107,79 Kč, jakož i pohledávka stěžovatelky ve výši 6 227 647,79 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení soudního exekutora podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména zdůraznil, že stěžovatelka tytéž námitky opakovaně uplatňuje v průběhu celého exekučního řízení, přičemž se jimi již dříve zabýval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 20 Cdo 4169/2019.
3. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahovalo povinné náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., když stěžovatelka především neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatelka, ač řádně zastoupena advokátem, nedostála, neboť pouze uvedla, že její dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. a toto ustanovení citovala. Z dovolání dále nebylo zřejmé, jaký konkrétní právní názor stěžovatelka městskému soudu vytýká, pročež řádně nevymezila ani důvod dovolání podle § 241a o. s. ř. V dovolání stěžovatelka "vznesla pouze obecné námitky proti exekuci samotné, resp. způsobu vypořádání spoluvlastnictví, způsobu a samotného provedení dražby a namítá, že celý postup oprávněného, kterým se domáhá vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, je nesprávný". Nedostatek vymezení předpokladů přípustnosti a dovolacího důvodu dovolání již nebylo možné odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud zdůraznil, že šlo o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence náležitostí dovolání nelze posoudit jeho přípustnost. V důsledku toho nebyl podle Nejvyššího soudu projednatelný návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí městského soudu, neboť jde o návrh akcesorický.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení před soudy a namítá porušení svých výše uvedených základních práv a svobod. Uvádí, že byla připravena spolupracovat na dobrovolném prodeji nemovitosti, pročež vůbec nemělo dojít k jejich dražbě. To, že vedlejší účastník "trval na provedení exekuční dražby a odmítl návrh stěžovatelky na provedení dobrovolné dražby, či dokonce společného prodeje (který byl dle rozhodnutí soudů v rámci vypořádání dokonce předpokládán a vyzdvihován), bylo výlučně jeho rozhodnutím, které se ... dá považovat za zneužití práva". Z toho důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že jí "zcela po právu z rozdělované podstaty náleží částka ve výši 11 050 000 Kč...". V té souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že "vydražitel již inzeruje předmětnou nemovitost k prodeji, a to právě za částku 22 100 000 Kč". Tímto účelovým postupem vedlejšího účastníka "v souladu s vydražitelem tedy byla zkrácena majetková hodnota bezdůvodně s tím, že stěžovatelka je přesvědčena, že vydražitel je pouze nastrčená osoba vedlejšího účastníka a ten tímto postupem levně při zneužití svého postavení přišel ke spoluvlastnickému podílu stěžovatelky".
5. Žádný ze soudů se podle stěžovatelky nezabýval jejími námitkami o účelovém postupu vedlejšího účastníka, v důsledku čehož soudy aprobovaly jednání vedlejšího účastníka, který svým postupem stěžovatelku "šikanoval". Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky "absolutně formalistické", neboť "v podaném dovolání bylo položeno vícero otázek ve smyslu § 237 o. s. ř.". Nejvyšší soud tak podle stěžovatelky "opětovně rezignoval na svou úvahu".
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. žádný takový prostředek vůči tomuto usnesení neměla. Proti zbývajícím napadeným rozhodnutím městského soudu a soudního exekutora však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, jelikož jde o návrh nepřípustný (viz níže).
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8 až 11), následně proti rozhodnutím městského soudu a soudního exekutora (body 12 a 13).
8. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Je-li dovolání řádně odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v takovém případě nutné na dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) nebo usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 142/21].
9. Stěžovatelka napadla rozhodnutí městského soudu dovoláním, aniž v něm však vymezila, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), resp. se omezila toliko na odkaz či citaci § 237 o. s. ř. Tento závěr stěžovatelka kvalifikovaným způsobem v ústavní stížnosti nevyvrátila. Je zřejmé, že předpoklady přípustnosti stěžovatelka v dovolání náležitě nevymezila, když jí uvedený odkaz či citace § 237 o. s. ř., resp. v ústavní stížnosti zmíněná formulace, že "bylo položeno vícero otázek ve smyslu § 237 o. s. ř.", nemůže zákonným požadavkům dostát. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně nezpochybňuje ani právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož nemůže samotný odkaz či citace § 237 o. s. ř. představovat náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nevymezila ani dovolací důvod v užším slova smyslu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Byť stěžovatelka obecně konstatuje, že z její strany "byly důvody náležitě vymezeny a úvahy a otázky položeny", ani v ústavní stížnosti nevymezuje právní otázky, které podle ní měl Nejvyšší soud řešit, neboť je městský soud vyřešil nesprávně. Ze stručné argumentace stěžovatelky k této otázce lze navíc dovodit, že nejspíše zaměňuje mezi vymezením předpokladů přípustnosti dovolání a způsobilým dovolacím důvodem.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 nebo sp. zn. III. ÚS 142/21), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná (viz výše bod 6), avšak je zjevně neopodstatněná. Neobsahuje-li totiž dovolání náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale zákonem předvídaným procesním postupem Nejvyššího soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento přístup Ústavního soudu je rovněž souladný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Napadené usnesení Nejvyššího soudu hodnotí Ústavní soud jako náležitě odůvodněné, srozumitelné a prosté prvků soudní svévole nebo přepjatého formalismu.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z toho důvodu, že v něm stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením městského soudu a soudního exekutora (obdobně např. usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 nebo ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20). Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 totiž vyplývá, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu".
13. Jak nastínil Ústavní soud již výše v bodu 8, podání vadného dovolání, v němž stěžovatelka nevymezí předpoklady jeho přípustnosti, "přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby bylo třeba podáno opožděně, resp. nebylo podáno vůbec, což nutně vede k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu" (usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní stížnost proti rozhodnutím městského soudu a soudního exekutora, která předchází rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, proto musí Ústavní soud odmítnout jako nepřípustnou (viz např. usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 573/21).
14. Nad rámec výše uvedeného Ústavního soud podotýká, že nejde o první případ, kdy musel přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti pro nepřípustnost, neboť v dovolání nevymezila předpoklady jeho přípustnosti. Z usnesení ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2717/20 vyplývá, že obdobně jako v nyní posuzované věci stěžovatelka v dovolání pouze citovala text § 237 o. s. ř., aniž by však konkretizovala některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce, si tedy musela být vědoma následků takto vadného dovolání, a to i pro výsledek řízení o ústavní stížnosti.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu k usnesením městského soudu a soudního exekutora podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu