Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky E. J., zastoupené JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. 115 C 9/2013, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jihomoravského kraje, sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní soud obdržel dne 16. 5. 2017 ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého protokolu o jednání před městským soudem dne 3. 4. 2017 se podává, že stěžovatelka se vůči účastnici domáhá náhrady platu a škody. V průběhu řízení učinil vedlejší účastník dne 1. 8. 2013 podání označené jako "vzájemná žaloba", podle stěžovatelky nešlo o vzájemnou žalobu, nýbrž o procesní obranu. V průběhu jednání dne 3. 4. 2017 prohlásil městský soud usnesení, kterým vzájemnou žalobu vyloučil k samostatnému projednání (usnesení s poučením, že proti němu není odvolání přípustné, je zachyceno v protokolu z jednání).
3. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních předpokladů řízení její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba zdůraznit, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná; tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1334/10, ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 nebo ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3216/15, vše dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Přestože z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky: jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod; jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
5. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že takovou výjimku stěžovatelčin případ nepředstavuje. Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu, kterým byl vzájemný návrh protistrany vyloučen k samostatnému projednání; jde o rozhodnutí o vedení řízení a jako takové nemusí být podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu odůvodněno a není proti němu přípustné odvolání. Ze své podstaty je toto rozhodnutí nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 727/06, ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 729/06 a ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1334/10). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v posuzované věci nenastala; postupem městského soudu nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se rozhodnutí o uplatněném nároku, příp. se bránit proti vzájemné žalobě vedlejšího účastníka v samostatném řízení.
6. Na základě výše uvedených důvodů byla stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta. Vzhledem k tomuto rozhodnutí nepovažoval Ústavní soud za efektivní vyzývat stěžovatelku k odstranění vad plné moci, neboť k této ústavní stížnosti její právní zástupce přiložil plnou moc ze dne 20. 7. 2015, tj. z období, kdy napadené usnesení ještě nebylo vydáno, a využitou pro zastupování ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2170/15.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2017
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj