III. ÚS 1525/11

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její pracovněprávní věci, neboť je názoru, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, do práva na soudní ochranu dle článku 90 Ústavy a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), především článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2; míní též, že napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s článkem 95 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14. 11. 2008 č. j. 12 C 256/2006-71 uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit její zaměstnankyni (žalobkyni) ve výrocích I., III., V. a VII. specifikované peněžní částky s úrokem z prodlení, a z titulu náhrady mzdy ode dne 10. 5. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byla určena neplatnost žalobkyni dané výpovědi z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že šlo o nárok vzniklý v období po vydání pravomocného rozsudku, a stěžovatelka žalobkyni, která trvala na dalším zaměstnávání, nepřidělovala práci, soud jej neposoudil podle ustanovení § 61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, nýbrž ve smyslu jeho ustanovení § 130 odst. 1, jako nárok plynoucí z překážky v práci na straně zaměstnavatele. Jelikož odtud vyplývající náhradu mzdy nelze na rozdíl od náhrady zakotvené v ustanovení § 61 zákoníku práce snížit, zamítl soud jako nadbytečné stěžovatelčiny důkazní návrhy (ohledně zaměstnání žalobkyně u jiných zaměstnavatelů), jimiž snížení náhrady, jehož se dožadovala, mělo být doloženo. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 10. 2009 č. j. 73 Co 340/2009-95 rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedených výrocích potvrdil. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními, a rovněž považoval za nadbytečné provádět znovu stěžovatelkou navržené důkazy dotazem na Okresní správu sociálního zabezpečení v České Lípě, živnostenský úřad a finanční úřad tamtéž.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2011 č. j. 21 Cdo 1320/2010-124 stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť soudy obou stupňů rozhodly v souladu s hmotným právem a již ustálenou soudní judikaturou; zbylé námitky pak posoudil jako uplatnění dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jež však ve stěžovatelčině věci přípustnost dovolání založit nemohly.

Stěžovatelka soudu prvního a druhého stupně opětovně vytýká, že nevyhověly jejím důkazním návrhům a nepřihlédly ke skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Upozorňuje, že náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 130 zákoníku práce může být přiznána zaměstnanci jen tehdy, pokud je připraven a schopen práci vykonávat, přičemž jí navržené důkazy měly prokázat nesplnění této podmínky, jestliže žalobkyně v rozhodném období pobírala podporu v nezaměstnanosti, resp. byla zaměstnána u jiného zaměstnavatele, což též - podle jejího názoru - vedlo ke konkludentnímu zániku pracovního poměru. Stěžovatelka má dále za to, že jí v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyl zpřístupněn odlišný právní názor obecných soudů, v důsledku čehož jí bylo znemožněno před soudy dostatečně skutkově a právně argumentovat. Konečně považuje i úsudek o okamžiku vzniku prodlení s výplatou mzdy za extrémní, neboť ze žádného provedeného důkazu obecné soudy nemohly dospět k závěru, že prodlení nastalo vždy k 16. dni následujícího měsíce, jestliže byl postaven najisto pouze termín výplaty mzdy, nikoli její splatnosti.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen zjevnou "libovůlí".

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Posouzení nároku žalobkyně podle ustanovení § 130 zákoníku práce je očividně souladné s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na kterou ve svém rozhodnutí výslovně odkázal), v důsledku čehož znaky nepředvídatelnosti či svévole přirozeně nenese. Odtud se pak vskutku odvíjí nadbytečnost stěžovatelčiných důkazních návrhů, protože i kdyby bylo zjištěno, že žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána u jiného zaměstnavatele či byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, nelze automaticky dovodit závěr, že by nebyla schopna znovu vykonávat práci pro stěžovatelku, pokud by ji k tomu vyzvala, resp. jí začala přidělovat práci. Obdobně nelze z takových (případných) zjištění učinit závěr o "konkludentním" zániku pracovního poměru, a to již proto, že žalobkyně trvala na dalším zaměstnávání; to, že si v situaci, kdy stěžovatelka neplnila své povinnosti z trvajícího pracovního poměru, opatřila zdroj příjmů zajišťujících její obživu jinde, je bez významu a nemůže jí být kladeno k tíži. Opodstatněnost nelze přiznat ani blíže nerozvedené námitce absence poučení stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka neuvádí, jakou konkrétní skutkovou a právní argumentaci následkem tvrzeného pochybení soudu nemohla v řízení uplatnit. Námitka "svévolného" určení vzniku prodlení s výplatou mzdy ústavněprávní roviny nedosahuje rovněž. Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, čímž je výše předznačený úsudek o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně pak sdílí její osud. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2011

Jiří Mucha předseda senátu