Odůvodnění
Návrhem, který byl podán Ústavnímu soudu dne l. 4. 1998 (označen jako stížnost) a na výzvu Ústavního soudu doplněným podáním označeným jako doplnění ústavní stížnosti se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 53/96, ze dne 27. 9. 1996 a navazujícího rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 575/96, ze dne 9. 1. 1997. To proto, že uvedenými rozhodnutími byly porušeny čl. 36 odst. l, 2, čl. 37 i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 2 T 53/96 Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu pod uvedenou spisovou značkou odsouzen dne 27. 9. 1996 především pro majetkovou trestnou činnost. Odvolání, které navrhovatel proti uvedenému rozsudku podal, bylo usnesením (nikoli tedy rozsudkem jak nesprávně uvedeno v ústavní stížnosti) zamítnuto, a to dne 9. 1. 1997, když zmíněně rozhodnutí. (č.j. To 575/96373) bylo navrhovateli (jak plyne z uvedeného spisu) doručeno dne 5. 3. 1997. Podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí (po novele zákona, o Ústavním soudu, provedené zák. č. 77/1998 Sb.), o posledním prostředku, který zákona k ochraně práva poskytuje 1
111. ÚS 153/98 ( § 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z uvedeného je takto zřejmé, že návrh v dané věci podal navrhovatel po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Jenom pro úplnost poukazuje Ústavní soud na své rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 25/97, ze dne 18. 9. 1997, kdy již rozhodoval usnesením o návrhu K.P. ve stejné (totožné) věci. Je na místě také dodat, že stran úvah navrhovatele ohledně jeho podnětu ministru spravedlnosti pro podání stížnosti pro porušení zákona, nejde v těchto souvislostech o prostředek, který mu zákon k ochraně práva poskytuje z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K podaní stížnosti pro porušení zákona je totiž oprávněn (nikoli povinen) pouze ministr spravedlnosti, který ji podat může (ovšem také ani v důsledku podnětu pro její podaní tak učinit nemusí). Podání stížnosti pro porušení zákona je tedy postupem fakultativním.
S ohledem na uvedené (aniž by se Ústavní soud opět za býval dalšími vadami návrhu) nezbylo mu proto než návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, odmítnout, jako návrh, která byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 1998
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu