III. ÚS 1547/26

Odůvodnění

Podstata věci

1. V projednávané věci Ústavní soud řešil otázku, zda vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání cizince k trestnímu stíhání podle § 97 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), brání nedostatek vykonatelnosti rozhodnutí soudů o povolení vydání.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra spravedlnosti s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2, čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozhodnutím ministr spravedlnosti podle § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu.

4. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 1 2026, sp. zn. Nt 422/2025, a usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 3. 2026, sp. zn. 14 To 12/2026, bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele k tomuto trestnímu stíhání je přípustné. Tato rozhodnutí byla napadena ústavní stížnosti v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1264/26. Usnesením ze dne 14. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 1264/26, Ústavní soud odložil vykonatelnost uvedených soudních rozhodnutí. Dospěl k závěru, že jejich výkon by představoval významný zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud zdůraznil, že rozhodnutí trestních soudů o přípustnosti vydání není posledním krokem v extradičním řízení, neboť vydání stěžovatele musí následně povolit ministr spravedlnosti.

5. Následně (dne 3. 6. 2026) ministr spravedlnosti vydal napadené rozhodnutí o povolení vydání stěžovatele. Dne 5. 6. 2026 Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") sdělilo právnímu zástupci stěžovatele, že o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů bylo informováno až po vydání napadeného rozhodnutí.

6. Usnesením ze dne 15. 6. 2026, č. j. III. ÚS 1547/26-13, Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že vydání napadeného rozhodnutí navzdory existenci usnesení Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti soudních rozhodnutí je postupem porušujícím jeho ústavní práva. Smyslem odkladu vykonatelnosti bylo pozastavit celý extradiční proces, jehož součástí je nepochybně i rozhodnutí ministra. Napadené rozhodnutí zakládá riziko porušení práv vyplývajících z čl. 2 a 3 Úmluvy, které nemůže být dostatečně vyvráceno diplomatickými zárukami. Ty byly navíc doprovázené objektivně nepravdivými informacemi. Rozhodnutí dále nezohledňuje přiměřenost zásahu do stěžovatelova práva na ochranu rodinného života (jeho rodina, existenčně závislá na stěžovateli, zůstává v České republice) vůči významu veřejného zájmu na jeho vydání k trestnímu stíhání pro majetkový trestný čin, za jehož spáchání by v České republice hrozil maximální trest odnětí svobody v trvání 5 let. I kdyby bylo trestní stíhání zastaveno, nemůže se stěžovatel v důsledku válečné situace vrátit do České republiky.

Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele

8. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření ministru spravedlnosti.

9. Ve svém obsáhlém vyjádření ministr spravedlnosti uvedl, že před vydáním napadeného rozhodnutí nebylo ministerstvo vyrozuměno o existenci usnesení čtvrtého senátu Ústavního soudu, kterým byla odložena vykonatelnost rozhodnutí trestních soudů. Jakmile se tuto informaci dne 5. 6. 2026 ministerstvo dozvědělo, okamžitě podniklo kroky, aby stěžovatel nebyl vzat do vydávací vazby a vydán na Ukrajinu. Samo ministerstvo jednalo tak, aby zabránilo nevratné újmě. Podle vyjádření je třeba rozlišovat mezi samotnou existencí napadeného rozhodnutí na straně jedné a možností jeho výkonu (realizace vydání) na straně druhé. Ministr spravedlnosti je tak toho názoru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem i judikaturou Ústavního soudu. Nebylo-li ministerstvo (resp. ministr) adresátem uvedeného usnesení Ústavního soudu, neukládalo mu žádné povinnosti, resp. vůči němu nenabylo žádných účinků. Opak nevyplývá ani ze zákona o Ústavním soudu, ani ze zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Nelze tedy tvrdit, že by ministr jednal ultra vires. Opačný pohled by podle vyjádření představoval značný zásah do právní jistoty. Smyslem předběžného opatření (resp. odkladu vykonatelnosti) není zrušení aktu orgánu veřejné moci, nýbrž jen zabránění faktickému vydání osoby. Vzhledem k tomu, že ministerstvo nečiní žádné kroky k výkonu napadeného rozhodnutí, není důvod jej rušit. U ostatních námitek vyjádření odkazuje na rozhodnutí trestních soudů, které se s nimi vypořádaly. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

10. Ústavní soud zaslal stěžovateli uvedené vyjádření na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel setrval na dříve uplatněné argumentaci. Napadené rozhodnutí popírá smysl soudní ochrany poskytnuté stěžovatelovým právům. Ke dni vydání rozhodnutí bylo ministerstvo informováno o probíhajícím řízení před Ústavním soudem. Vydal-li ve stejný den ministr napadené rozhodnutí, postupoval bez respektu k probíhajícímu soudnímu přezkumu. Judikatura Ústavního soudu jasně dokládá, že již samotným vydáním rozhodnutí dochází k zásahu do základních práv. U ostatních námitek ministerstvo pouze opakuje argumentaci obecných soudů, která je předmětem přezkumu v paralelním řízení.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývají následující podmínky pro ústavní konformitu vydání rozhodnutí ministra podle § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. V bodu 15 stanoviska pléna ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13, Ústavní soud uvedl, že "v řízení proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání posuzuje pouze to, zda pro něj byly splněny všechny podmínky vyplývající z právního řádu, resp. zda se při jejich posouzení nedopustil svévole nebo interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V tomto smyslu je samozřejmě stěžejní existence pravomocného usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že vydání je přípustné. Tato podmínka by přitom nebyla splněna, pokud by jeho vykonatelnost byla odložena usnesením Ústavního soudu podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (...)". Uvedené závěry Ústavní soud přijal za účinnosti jiné právní úpravy (konkrétně § 399 trestního řádu v tehdy účinném znění), což však na jejich aplikaci v této věci nic nemění, neboť aktuální právní úprava obsažená v § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je obsahově zcela totožná.

14. Obdobně v bodě 42 nálezu ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 665/11, Ústavní soud uvedl, že "Je namístě dodat, že uvedené důsledky (porušení ústavních práv vydávané osoby) by mohly nastat i v případě, jestliže by k povolení vydání došlo navzdory tomu, že byla usnesením Ústavního soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné (...)" (totožně rovněž bod 33 nálezu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1924/18).

15. Ke stejnému závěru dospívá i komentářová literatura, která uvádí, že "ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání může být podána v zásadě pouze z důvodu procesního pochybení ministra spravedlnosti (tj. pokud by ministr spravedlnosti o povolení vydání rozhodl, aniž by existovalo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, že vydání je přípustné,(...)" (viz POLÁK, Přemysl. a kol. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních: komentář. 3. vydání. Komentáře Wolters Kluwer. Kodex. Praha: Wolters Kluwer, 2025. str. 397).

16. Z citovaného je zřejmé, že podmínky pro vydání rozhodnutí ministra o vydání podle § 97 o mezinárodní justiční spolupráci nejsou splněny, pokud vydané rozhodnutí soudů o povolení vydání je sice pravomocné, ale není vykonatelné. Tato podmínka v projednávané věci nebyla splněna.

17. Usnesením ze dne 14. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 1264/26, Ústavní soud rozhodl, že "vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2026 č. j. 14 To 12/2026-589 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2026 č. j. Nt 422/2025-558 se odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti". Toto usnesení bylo oběma soudům i stěžovateli doručeno dne 14. 5. 2026. Ministerstvu spravedlnosti rozhodnutí doručováno nebylo (nebylo účastníkem ani vedlejším účastníkem řízení), Z uvedeného je však zřejmé, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyla splněna podmínka vykonatelnosti soudního rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, což je pro posouzení dané věci zásadní.

18. Skutečnost, zda ministr o odložení vykonatelnosti při vydání rozhodnutí subjektivně věděl či nikoliv, nemůže ovlivnit závěr o nesplnění podmínek pro vydání rozhodnutí, neboť objektivní existence rozhodnutí o odložení vykonatelnosti rozhodnutí o povolení vydání ke dni vydání rozhodnutí ministra o vydání zakládá jeho rozpor s ústavně zaručenými právy vydávaného cizince.

19. Nad rámec uvedeného však lze konstatovat, že ověření podmínky vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů o povolení vydání je v rozhodovacím procesu ministra podle § 97 o mezinárodní justiční spolupráci jednou z jeho povinností. Ministr ověřuje i v případě právní moci rozhodnutí o povolení vydání další skutečnosti, může si vyžádat potřebné podklady od jiných orgánů veřejné moci, které jsou povinny mu poskytnout součinnost (§ 97 odst. 2, 3). Je tedy zcela namístě požadavek, aby ministr v rámci těchto úkonů rovněž ověřil vykonatelnost pravomocných rozhodnutí jako zásadní podmínku dalšího postupu. Stejný závěr vyslovilo plénum Ústavního soudu ve výše uvedeném stanovisku sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13, které označilo za součást rozhodovacího procesu ministra zjištění, zda nenastala jiná skutečnost, která by představovala právní překážku povolení vydání (bod 10 stanoviska). Totéž potvrzuje i judikatura a odborná literatura citovaná pod body 14 a 15 tohoto nálezu.

20. Lze však též zdůraznit, že stěžovatel mohl situaci, které nyní čelí, předejít. Přestože nebylo jeho povinností ministra informovat o vydání rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti, bylo v jeho vlastním zájmu tak učinit. Stěžovatel si musel být vědom, že ministr bude o jeho vydání rozhodovat, pokud by ministerstvu informaci o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů v období mezi 14. 5. 2026 až 3. 6. 2026 předal, je pravděpodobné, že by k vydání napadeného rozhodnutí nedošlo. Přestože stěžovatelovo jednání v tomto směru nebylo racionální, na protiústavnosti napadeného rozhodnutí to nic nemění.

21. Pokud tedy ministr spravedlnosti vydal dne 3. 6. 2026 napadené rozhodnutí, kterým povolil "na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. Nt 422/2025, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2026, sp. zn. 14 To 12/2026" vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu, přestože v době vydání napadeného rozhodnutí nebyla splněna podmínka vykonatelnosti soudních rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

22. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření avizovalo, že nebude ve věci konat do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím obecných soudů, což je adekvátní postup za situace, kdy sice už rozhodnutí ministra o povolení k vydání existuje, avšak chybí vykonatelné soudní rozhodnutí. Ústavní soud však i s ohledem na formální ochranu právní jistoty stěžovatele, na přesah významu věci (řešené otázky) nad vlastními zájmy stěžovatele a zásadu legality přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí, pro které v době jeho vydání chyběly (a doposud chybí) předpoklady a není jisté, že splněny budou. Ministr znovu rozhodne až podle výsledku řízení vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 1264/26.

23. Naproti tomu Ústavní soud nepřistoupil k přezkumu ostatních námitek týkajících se tvrzeného porušení hmotných ústavních práv stěžovatele, neboť ty budou předmětem přezkumu v paralelním řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1264/26. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, tento druh námitek Ústavní soud nepřezkoumává v řízeních, jejichž předmětem je rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

24. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnosti podle § 82 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 83 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. srpna 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra spravedlnosti s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kterým ministr spravedlnosti povolil stěžovatelovo vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodňuje stěžovatel tím, že výkon napadeného rozhodnutí představuje nenapravitelnou újmu, přičemž jeho odklad naopak nepůsobí újmu žádným soukromým osobám, ani není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. To ostatně potvrdil Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 1264/26.

3. Ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

4. Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny. Vydáním stěžovatele by mohlo dojít k obtížně odčinitelným následkům v oblasti jeho základních práv a svobod. Podle sdělení Ministerstva spravedlnosti, zaslanému Ústavnímu soudu v uvedené věci, nebyl ministr spravedlnosti o zmíněném odkladu vykonatelnosti soudních rozhodnutí informován před vydáním napadeného rozhodnutí. Tuto skutečnost je nutno v řízení o ústavní stížnosti důsledně uvážit. Naproti tomu odkladem vykonatelnosti nehrozí újma žádným dalším osobám. Přestože nelze odhlédnout od veřejného zájmu na dodržování mezinárodního závazku vyplývajícího České republice z Evropské úmluvy o vydávání a obecněji na objasňování a potrestání trestné činnosti, při posouzení důvodnosti návrhu na odklad vykonatelnosti tento zájem (prozatím) nepřeváží nad ochranou práv stěžovatele. Ke stejnému závěru dospěl v případě stěžovatele Ústavní soud již v usnesení ze dne 14. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 1264/26, kterým odložil vykonatelnost soudních rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele.

5. Dospěl-li Ústavní soud v minulosti opakovaně k závěru o nutnosti odložit vykonatelnost soudních rozhodnutí o přípustnosti vydání cizince k trestnímu stíhání (například usnesení ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. I. ÚS 1054/25, ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 185/24, či ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2299/19), která ani nejsou posledním rozhodnutím před samotným vydáním (tím je právě rozhodnutí ministra), je podle Ústavního soudu tím spíše namístě odložit vykonatelnost nyní napadeného rozhodnutí.

6. Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, rozhodl o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu